V životě jsem nejšťastnější teď. Muž natáčel v roce 1989 reakce lidí na revoluci

Z tehdejší doby se dochovaly desítky minut filmových záběrů, na kterých Nášel a jeho kolegové pokládají otázky různým lidem.

Z videí je patrná ryzí novinařina založená na autentických výpovědích lidí přímo v terénu. Informace se však nedostaly do veřejných sdělovacích prostředků, ale mířily co nejdřív zpět na ulici.

Na mnohých snímcích jsou odhodlaní a otevření lidé, kteří se nebojí říct svůj názor. „Jsem obyčejný pekařský dělník. Pracoval jsem v Brně. Odměna deset, dvacet, třicet roků? Nikdy nic. A živořil jsem s rodinou. Já, kdybych nedělal v Dukovanech, kdy jsem si koupil garsonku, tak bych neměl nic,“ hovoří na kameru postarší muž ze Zlína.

„A souhlasíte se současným hnutím?“ snaží se navázat další otázkou reportér Nášel.

„V životě jsem nejšťastnější teď. Já vím, že nebude něco zadarmo, ale aspoň se bude moct říkat pravda. V podniku jste nesměl říct nic. Když jste něco řekl, byl jste vyhozený a dělal jste podřadnou práci.“

Při dalším záběru kamera přibližuje dalšího postaršího muže, který i přes nejistotu přelomových dnů vyráží na generální stávku.

„Jsem komunista a je mi haňba, co naši soudruzi udělali. A jako komunista jdu stávkovat proti komunistům,“ přiznává reportérovi.

Další střih a názor jedné z žen, která přichází se skupinkou spolupracovnic na jednu z demonstrací: „Manifestace dřív a nyní? Dřív byly na nic. Protože se jen tleskalo a kecalo o ničem. Ale dneska se konečně něco rozhodne a ten binec, co tu byl dvacet roků, se dá do pořádku.“

Od zpracovaných reportáží a anket zlínského týmu Zpravodaje Občanského fóra uplynulo 34 let.

„Pokud mě paměť neklame, v listopadu 1989 mrzlo. Takže při natáčení to žádný velký komfort nebyl. Celkem se na reportážích podílely asi tři týmy. Vždy redaktor a kameraman. A pak samozřejmě ještě střihač a zvukař,“ vzpomíná po letech Nášel. Na svou dobu podle něj byly všechny tři týmy rychlé a operativní.

„Zatímco profesionálové Československé televize nebo Filmového studia Gottwaldov na to potřebovali štáby, my jsme to zvládali ve dvou až třech lidech,“ tvrdí Nášel.

Za mikrofon Zpravodaje Občanského fóra se nedostal náhodou. „V té době jsem pracoval jako režisér videostudia firmy Fotografia Zlín, které bylo ve Štípě u Zlína. Tam bylo na tu dobu téměř profesionálně vybavené studio, ateliér, kamery, střižna. A po krátké pracovní schůzce bylo s vedením firmy, byť trochu pod tlakem, dohodnuto, že můžeme techniku využít k natáčení revolučních listopadových událostí,“ vysvětluje reportér a pokračuje:

„Zároveň s tím nás kontaktovali lidé ze vznikajícího Občanského fóra Zlín a začali jsme denně připravovat ,Zpravodajský magazín´ důležitých událostí. Ten se potom vysílal prostřednictvím některých vybraných míst, hlavně ve výlohách obchodů, z videokazet, aby měli lidé pravdivé informace o dění ve městě.“

Jedna věc byla vnímat přelomovou dobu z pohledu dotazované veřejnosti. Jak ale pohlížel na atmosféru závěru roku 1989 samotný reportér?

„Samozřejmě jsem byl mladý a nadšený, že konečně nastala dlouho očekávaná změna režimu. To jsem cítil i z dalších lidí, které jsem v těch dnech potkával třeba při natáčení anket nebo rozhovorů. Ale byli tam i lidé, kteří této změně moc nefandili, a občas jsme zaznamenávali i názory těch, kteří tehdejší stávající režim vyloženě podporovali. Ti ale moc komunikovat s kamerou a mikrofonem nechtěli,“ říká reportér.

Zároveň přiznává, že s odstupem času jej vývoj mladé demokracie do jisté míry zklamal. „Byl jsem hodně naivní. A i přesto, že jsem rád za současnou demokracii, tak vidím, že u kormidla se občas ocitnou lidé, kteří změnu režimu využili jenom pro své obohacení. Dnes jsou schopni bagatelizovat nejenom svou příslušnost ke KSČ, ale dokonce i spolupráci s StB,“ tvrdí Nášel, který v současné době pracuje jako vedoucí Městské knihovny ve Fryštáku.

„Myslím, že prezident Václav Havel udělal velkou chybu, když tyto lidi natrvalo neodstavil z možnosti fungovat ve vysokých státních funkcích. Mnoho z nich také využilo svých „stranických“ kontaktů při privatizaci státu a důsledky této přílišné benevolence bohužel vidíme i dnes, po čtyřiatřiceti letech,“ dodává na závěr Pavel Nášel.