Syndrom piniových úst. Vzpomínka na dovolenou z minuty na minutu zhořkla

Slyšeli jste někdy pojem syndrom piniových oříšků či také syndrom piniových úst? Já bohužel ano. Psal se rok 2008, mně bylo 23 a vrcholem gastronomie pro mě tehdy bylo italské rizoto. Celkem záhy jsem přišel na to, že když jej posypu osmahnutými piniovými oříšky, výsledná chuť se posune o několik galaxií dopředu. Co čert nechtěl, o dva dny později jsem začal v ústech z ničeho nic cítit kovovou hořkost. Vyčistil jsem si zuby, ale žádná bezprostřední úleva nepřišla. Naopak.

Následovalo několik dnů čiré beznaděje, a dokonce i návštěva lékaře, který však ze stěru v ústech nic neodhalil. Hořká až kovová příchuť v ústech byla nekončící. Cokoliv jsem snědl, změnilo se v hořkou hmotu. Úplně nejhorší to bylo se sladkým, jehož chuť se měnila takovým způsobem, že bylo nelehké jej vůbec polknout. Hořké zůstávalo hořké a pouze velmi slané až přesolené pokrmy dokázaly na pár momentů s hořkostí bojovat. Slané chipsy se mi staly terapií.

Je poměrně logické, že člověk v danou chvíli začne přemýšlet o svém zdraví a začne hledat, co by mohlo být s jeho tělem špatně. Před 18 lety nebyly piniové oříšky až tak běžnou komoditou, a tak lékaři neměli ani potuchy. A protože jsem piniové oříšky snědl dva dny předtím, než obtíže začaly, nenapadlo mě hledat viníka v nich. Jenže jím byly. Importované piniové oříšky z Číny.

Piniových oříšků existují desítky druhů, oficiálně jedlých je však jen část z nich. Ostatní jsou evidovány jako nejedlé, ač byste v nich vizuálně hledali rozdíl spíše jen marně. Zrádné je pak to, že ani v chuti nepoznáte žádný rozdíl. Jejich příjemná pryskyřičně oříšková chuť je ke krémovému rizotu jako stvořená. A nejzrádnější je pak právě to, že neblahý efekt v lidském organismu nastupuje až se zpožděním. Mnohdy může jít i o dva až tři dny. Když o syndromu člověk nic neví, nemá šanci si to s konzumací piniových oříšků spojit.

Vědci konstatují, že nejde o alergickou reakci a daný stav neohrožuje zdraví. Co ale ovlivňuje rozhodně, to je váš psychický stav. Podle odborníků se nepříjemná chuť v ústech lidem objevuje po konzumaci jistého čínského druhu piniových oříšků obvykle 12 hodin až tři dny po jejich konzumaci. Na vině bude pravděpodobně nějaký toxin, který se člověku konzumací oříšků dostane do těla, ale vědci připouštějí, že přesný proces zatím neobjasnili.

Na testovací skupince lidí, která o tomto syndromu neměla ani ponětí, si vědci ověřili, že nejedlé piniové oříšky skutečně mohou takto na člověka působit. Každý subjekt snědl 6 až 8 těchto miniaturních oříšků, hořkost v ústech se nakonec vyvinula u všech testovaných osob. Syndrom mají způsobovat piniové oříšky z borovice Armandovy, možných viníků však může existovat více.

Vědci tvrdí, že ony piniové oříšky neproměňují všechny chutě na hořkou, ale zřejmě blokují receptory citlivé na všechny ostatní chutě. Pokud je tak v nějakém jídle přirozená hořkost (čokoláda nebo čaj), syndrom piniových úst se vám postará o její znásobení tím, že zakryje všechny ostatní příjemné chutě. Zelený čaj se mi tak v ústech měnil v pelyněk, kvalitní hořká čokoláda v nechutnou hořkou hmotu.

Možná by to bylo skvělé na dietu, protože se záhy začnete jídlu vyhýbat a jíte čistě jen proto, aby tělo fungovalo. Veškeré potěšení z jídla je fuč. Tento stav obvykle trvá několik týdnů, až najednou sám odezní tak rychle, jak se i objevil. Urychlit odchod syndromu v současné době nejde. V hlavě však vzpomínka zůstane. Pro mě byla tak nepříjemná, že jsem piniové oříšky z menu vynechal na mnoho let.

A proč tedy píšu o vzpomínce z roku 2008, o 18 let později? Inu, protože čas evidentně otupuje hloubku prožitku. Koncem minulého roku jsem si vyrazil na krátkou cestu do Moldavska. Není to sice tradiční turistická destinace, ale i jen návštěva zdejších tržnic je zážitek sám o sobě. Protože byl čas předvánoční, nakoupil jsem si domů asi dva kilogramy vlašských ořechů za super cenu. Vyklubaly se z nich snad vůbec nejlepší vlašáky, které jsem kdy jedl.

Na jednom ze stánků jsem pak zahlédl i vakuované půlkilové balení krásných piniových oříšků. Cena byla příznivá, což ale nebylo nic podezřelého, protože jsem si na tržišti dokázal kufr naplnit nejrůznějšími laskominami zhruba za tisícikorunu. Na svůj nemilý prožitek s čínskými piniovými oříšky jsem si ale při koupi vzpomněl.

Podle prodavačky však šlo o ruskou produkci, čemuž odpovídala také etiketa. Producentem byla firma z města Barnaul v Altajském kraji na západě Sibiře. A že tam mají borovic až až. Vzdušná vzdálenost od hranic Číny? Nějakých 500 kilometrů. To přece musí být bezpečné…

Ano, tušíte správně. Opět mám v ústech onu kovovou hořkost, fackovat mohu jen sám sebe a tentokrát už věřím, že mě mlsnost v budoucnu nepřekoná. Pokud si je nekoupím z ověřeného sběru na jihu Evropy, už je do úst nevložím. Poučení? Jezte jen ty piniové oříšky, u kterých jste si zcela jisti jejich původem. Nekonečné hořko v ústech totiž, jak je vidět na mém případu, nemusí způsobovat jen ty z Číny.