Voda v Česku za 35 let zdražila stosedmdesátkrát. V Praze je dražší než v západních metropolích

„Ceny jsou dány vysokou daní z přidané hodnoty, ta je v Česku na vodu dvanáct procent. A také tím, že se před rokem 1989 do vodárenské infrastruktury příliš neinvestovalo,“ řekl Novinkám agrární analytik Petr Havel. „Obce infrastrukturu mnohdy přebíraly v dezolátním stavu. Miliardy na opravu neměly, proto ji začaly mnohdy pronajímat zahraničním společnostem,“ popsal.

V Praze teď lidé platí 151 korun za metr krychlový vody. Dodává ji společnost Pražské vodovody a kanalizace, která patří pod francouzskou skupinu Veolia působící také v energetice, odpadovém hospodářství a v dopravě.

Výrazně lépe jsou na tom lidé z metropolí v okolních zemích. V přepočtu 96 korun za kubík méně platí například v Berlíně. Ve Varšavě posílají dodavatelům za kubík 86, v Bratislavě 73, ve Vídni 127 korun. I tamním obyvatelům mohou Češi závidět. V řadě zemí zůstává voda pod veřejnou správou, což umožňuje nižší ceny pro spotřebitele.

Významnými provozovateli českých vodáren jsou například francouzské firmy Veolia a Suez, španělská Aqualia či rakouská Energie AG. Jde o komerční společnosti a dodávky vody pro ně znamenají byznys. Kromě nákladů si tak počítají i zisk a případné dividendy pro akcionáře.

Ceny vody se liší nejen vzhledem k zahraničí, ale i mezi jednotlivými regiony uvnitř Česka. V některých městech stojí voda podobně jako v Praze přes 150 korun za metr krychlový, jinde jen polovinu.

„Vliv má také velikost infrastruktury – čím větší, tím většinou levnější,“ připomněl analytik Havel. „Značný rozdíl také je, zda se v regionu používá podzemní nebo povrchová voda, ta je jako surovina třikrát levnější. Cenu ovlivňuje i to, jakou vodárna používá technologii. Ten, kdo včas neinvestoval, bude brzo ve velkém průšvihu,“ popsal.

Poplatky za vodu se skládají ze dvou složek. První z nich je vodné, to lidé platí za výrobu a dodávku pitné vody do domácnosti. Druhou je stočné, počítané za odvedení spotřebované vody do kanalizace a čistíren odpadních vod. Tvorbu cen reguluje zákon, v mantinelech, které umožňuje, si jejich výši určuje každý dodavatel sám.

Od počátku 90. let kohoutková voda zdražila více než většina ostatních komodit. Před 35 lety stál kubík 80 haléřů, na dnešní průměrnou cenu 150 korun tak stoupla více než 170krát. Za posledních sedm let podražila zhruba o padesátikorunu.

Spotřeba naopak postupně klesá, jak se domácnosti snaží šetřit rodinné rozpočty. V roce 1990 činila denní spotřeba na hlavu 170 litrů, dnes je zhruba poloviční. „Například ve srovnání s Německem spotřebuje místní obyvatel o 35 procent vody méně. Má to své negativum v podobě fixních nákladů, které se rozpočítávají na menší počet kubíků a vodu mohou de facto zdražovat,“ podotkl ekonom Petr Dufek z Banky Creditas.

Také on upozornil, že renovace vodárenské infrastruktury spolykaly hodně peněz. „Proto bylo i logické, že se cena vody postupně zdražovala rychleji než cokoliv jiného, aby se zajistila návrat těchto investic,“ vysvětlil.

Investicemi do infrastruktury, které z velké části financují evropské fondy, se vodárenské firmy a obce zaštiťují už přes třicet let. Faktem ale je, že téměř kdekoli jinde je tato základní životní surovina výrazně levnější než v Česku.

Kromě uvedeného srovnání s hlavními městy sousedních států se nabízí i pohled na další metropole. V Paříži stojí kubík vody včetně stočného v přepočtu zhruba sto korun, v Londýně asi 113 korun. Méně, než sto korun dávají domácnosti i v Mnichově. Tamní Stadtwerke München si účtuje 96 korun za kubík, ročně platí domácnosti navíc ještě poplatek mezi dvěma a třemi sty korunami.

Podle dat Eurostatu zdražilo vodné v Česku za posledních deset let o 56 procent, stočné o 76 procent. Evropský průměr zdražení za stejné období je 25 procent u vodného a 28 u stočného. Česko tak mezi unijními zeměmi zaznamenalo třetí nejvyšší nárůst hned po Rumunsku a Bulharsku.

Za rychlým tempem zdražování vidí ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR Vilém Žák kromě stavu infrastruktury i další důvod. „Na prvním místě jsou to legislativní požadavky na kvalitu pitné vody a čištění vody odpadní. Průběžné zpřísňování nutí vodohospodáře investovat do moderních technologií. To se samozřejmě projevuje v ceně,“ uvedl.

Vodohospodářské projekty podporuje stát hlavně prostřednictvím Státního fondu životního prostředí. Peníze do něj získává především z prostředků Evropské unie, od roku 2021 z fondu vyplatil celkem 23 miliard korun na 645 projektů.

Podobně se stát snaží regulovat i vývoj cen. Při stanovení vodného a stočného pro domácnosti musí vodárenské společnosti vycházet z Cenového výměru ministerstva financí. Do cen ale mohou zahrnout i své investice a oprávněné náklady spojené s distribucí vody a připočítat si k tomu „přiměřený“ zisk, který je ale omezen na maximálně sedm procent.

„Ministerstvo nestanovuje cenové stropy, ale posuzuje oprávněnost nákladů. Vyrovnání případného předražení je součástí automatizované kalkulace, která se zohledňuje v následujícím období,“ přiblížil mluvčí ministerstva Stefan Fous. „Například v roce 2023 šlo o 240,5 milionu korun, která byla převážně vrácena spotřebitelům snížením ceny v následujícím období,“ doplnil.

Z pohledu spotřebitele ale regulace příliš nefunguje. Zatímco v roce 1990 si Češi mohli při průměrné mzdě 3286 korun dovolit 4107 kubíků vody při jednotkové ceně 80 haléřů, loni to podle Českého statistického úřadu bylo dvanáctkrát méně –pouhých 346 kubíků při průměrné mzdě 46 165 korun a ceně 133,17 korun za metr krychlový.