Šebestyán: Zákon o střetu zájmů je zmatečný a spor o Agrofert poznamenává celý resort zemědělství

Souvisí to s tím, jak nestabilní je situace ve světě. Zemědělské komodity rostlinného i živočišného původu se většinou obchodují za světové ceny. Čím je situace stabilnější, tím má zemědělská výroba větší předvídatelnost a stabilnější odbyt. Pokud se ale okolnosti mění, například válečnými konflikty nebo celními válkami, mění se ceny vstupů i možnosti obchodovat.

Naše zemědělství se navíc od revoluce vyvinulo do stavu, kdy se Česko stalo vývozcem zemědělských komodit a dovozcem zpracovaných potravin. Tím ztrácíme příjmy v sektoru a stáváme se čím dál závislejšími na podporách a dotacích.

Je tam několik faktorů. Jedním z důvodů je samozřejmě dotační schéma. To, co zažíváme v Česku, je až na několik výjimek problém většiny států, které vstupovaly do Evropské unie ve stejné vlně jako my, tedy v době velkých agrárních přebytků unie. Ty státy přistoupily k dotačnímu modelu podporujícímu extenzifikaci zemědělství.

Začali jsme opouštět živočišnou výrobu. V současné době ji máme z pohledu evropského průměru vysoce podprůměrnou. Větší část našich zemědělců se v produkčních oblastech soustředila na produkci obilovin, na jednoduchou rostlinnou výrobu.

Zjednodušeně řečeno: trochu jsme vyklidili pozice a dodáváme surovinu do zpracovatelského průmyslu mimo území České republiky.

Není nevhodný. Přinášel poměrně jednoduchý a bezproblémový život, ale objem finančních prostředků zůstal de facto stejný. Kumulovaná inflace se u nás za období od roku 2019 blíží ke čtyřiceti procentům, takže pokles reálné hodnoty těch prostředků je obrovský a bez vlastních tržeb a příjmů to přestává vycházet.

Předotované z pohledu poměru dotací k vlastním příjmům. Musíme se snažit motivovat zemědělce k následnému zpracování a k vyšší přidané hodnotě. Tou rozumíme citlivé, náročnější komodity, jako jsou ovoce, zelenina a bílkovinné plodiny, které pak jdou do živočišné výroby, a zvířata, která vytvářejí tržby.

Když to převedeme do ekonomického modelu, tak hektar trvalých travních porostů přinese jednotky tisíc korun, u obiloviny jsou to třeba desítky tisíc. Ale jeden hektar vám uživí například jednu a půl krávy – a když budu počítat mléko za deset korun a dojivost deset tisíc litrů, najednou máte tržbu 150 tisíc korun, kterou byste na obilovinách nikdy neudělala.

Cena půdy je jedna z věcí, která zásadním způsobem omezuje vstup nových subjektů do zemědělství. Pohybujeme se už na úrovni nějakých 350 tisíc korun v průměru za hektar zemědělské půdy, nejvyšší ceny pak jdou k půl milionu. 

Kdyby se někdo chtěl stát zemědělcem, je otázka, co by chtěl dělat. Vidíme, že se to segmentuje – ti menší se v řadě případů zaměřují na určitý typ specializace.

Záleželo by na výměře půdy. Pokud by šlo o jednotky až desítky hektarů, šel bych cestou takovéto specializace.

Teď se dají velice dobře zpeněžit bobuloviny – myslím tím maliny, angrešt a podobně. Je to náročné na práci, ale je to určitě zajímavá oblast, pokud to zemědělec dotáhne až do finalizace a prodeje výrobku.

Buď specializace v rostlinné výrobě, nebo v živočišné. Ale opakuji, že záleží na výměře. Z čísel se jasně ukazuje, že když chce výrobce produkovat mléko, potřebuje nějakou krmivovou základnu a stádo musí mít určitou velikost. U nás se 95 až 96 procent mléka vyrábí v podnicích nad pět set hektarů.

Takže kdybych měl vyšší stovky hektarů, šel bych třeba do specializace na mléko, protože Česko je v tom opravdu fenomén, patří v Evropě ke špičce.

Reálné to určitě je, ale záleží na finančních možnostech. V Česku se ročně zobchoduje zhruba jedno a půl až dvě procenta zemědělské půdy, takže s půdou se obecně pořád obchoduje.

Na druhou stranu, protože přístup k půdě není nijak omezován ani regulován, stala se půda zajímavou investiční komoditou i pro lidi, kteří na ní nehospodaří.

I proto se v programovém prohlášení vlády objevil bod ohledně předkupního práva na půdu pro zemědělce.

Vnímáme to v širším kontextu. V Evropě je režimů mnoho, ať už je to ohlašovací povinnost, stropy na vlastnictví, nebo klasické předkupní právo. Vše tak, aby se co nejvíc využila možnost, aby půdu vlastnil ten, kdo ji primárně používá jako výrobní prostředek.

Máme připravený návrh a projednáváme ho se zemědělskými organizacemi.

Bez znalosti návrhu, který samozřejmě nebyl k dispozici, se to zpolitizovalo. Musíme si na to nechat čas, abychom si to všichni mezi sebou vysvětlili, a pak se podle mě dojde k nějakému kompromisnímu návrhu.

Už i neveřejná ohlašovací povinnost pro vlastníka, díky které by se hospodařící subjekt alespoň dozvěděl, že vlastník zamýšlí půdu prodat, by byla pro zemědělce určitě vítězstvím.

Přesně proto. Pokud daný stát nemá určitou míru potravinové suverenity, děje se u něj to, co se děje v Česku.

Pokud je trh přebytkový, což teď platí u vepřového masa a vidíme to i u mléka, dostáváme se paradoxně do situace, že vepřové, které je u nás většinově ze Španělska nebo z Dánska, je zde levnější než v místě výroby.

Náš trh konzumuje přebytky. Až se situace otočí a my nebudeme mít určitou míru potravinové suverenity, bude tady vepřové maso zase nejdražší, protože nebudeme mít vlastní produkci.

Nejde o stoprocentní soběstačnost ve všem, ale o zodpovědné uvažování státu, které základní potraviny potřebuje zajistit i pro případ krizí. A v neposlední řadě to posiluje nejen suverenitu státu, ale i přidanou hodnotu a příjmy státního rozpočtu.

Já už skoro nevím, co na to říkat – vždycky skončíme u velkého a malého, a je to pro mě hrozně smutné. Přibližně 80 procent potravin se u nás prodá přes pět největších skupin řetězců, což je spolu se Slovenskem v evropském porovnání mimořádné.

Když se podívám na trh s mlékem, tak v Česku není jediná mlékárna, která by dodávala víc než deset procent mlékárenských výrobků na český trh. Děje se nám to, že čím dál větší podíl na regálech našich řetězců mají právě velké německé a polské firmy. A my tady pořád hrajeme válku malý versus velký.

Často se lidí ptám: Víte, co je označováno za velký podnik? A dostávám odpověď, že korporáty. Ale když se podíváte do legislativy, tak velký podnik je podnik nad 250 zaměstnanců. Já nechci rozlišovat, jestli podnik s 251 zaměstnanci je velký a s 230 malý – chci, aby byl schopen dodat.

A proto vítám, že se na úrovni krajů zakládají tržiště, kde se potkávají všichni ti výrobci, a snažíme se vytvořit logistický systém, který dokáže dodávat lokální produkci právě v místech, kde vzniká.

Ta zkušenost je důležitá. Většinu lidí v sektoru znám, protože v něm dlouho působím v různých pozicích. Spolupracoval jsem také s řadou bývalých ministrů, z nichž někteří jsou dnes v opozici. Považuji to za výhodu.

Fond vždy, za mého vedení i teď, dělá to, co po něm požaduje Evropská komise. Fond při prvním vládním angažmá Andreje Babiše s komisí jasně spolupracoval a komunikoval. Kromě jedné položky se nikdy nic nevyplatilo v rozporu s evropským stanoviskem, nezůstal tam žádný nedořešený kostlivec ve skříni.

A z pohledu současné situace: fond jako platební agentura podle mého názoru postupoval naprosto transparentně. Při jmenování nového premiéra všechno pozastavil. Situaci hodnotil, nechal si vypracovat několik právních posudků. Když to dokončil, informoval Generální ředitelství pro zemědělství a rozvoj venkova při Evropské komisi. A představil to veřejnosti.

Takhle se podle mě má chovat transparentní platební agentura. A samozřejmě si musí nějak poradit s mediálním tlakem a s prezentací svých kroků.

Předpokládám ale, že audit asi přijde. Pochybností, dopisů a podnětů, ať už od evropského žalobce, nebo dalších, je předkládána spousta a musí se to prošetřit.

Na to se musíte ptát mého předchůdce. Ten říkal, že má analýzu na sedm miliard, ale analýza nikde není, nebyla zveřejněna.

Hodnotím to spíše jako něco, co bylo ovlivněno předvolebním stavem. A znovu budu opakovat, že od roku 2022 tady byl podle mě dostatečný prostor na to, aby se cokoliv zahájilo. Pokud by tam nějací kostlivci byli, aby se to řešilo.

Ale nikdo nic neřešil, nic neudělal – jen dobíhaly spory o nevyplacené investiční dotace, nezahájila se žádná řízení k nárokovým dotacím ani vratky. Komise nikdy nezpochybnila jejich výplatu.

Vidím, že si fond nechal navíc zpracovat, jak postupovat – a pokud komise, ať už k historii, nebo k něčemu novému, dojde k novým poznatkům, určitě je bude respektovat.

Úplně nevím, jestli bych se k tomu měl vyjadřovat, ale čtyřletá lhůta je obecná evropská lhůta vyplývající z nařízení, takže si její zavedení v Česku dokážu představit. Vy spíš narážíte na retroaktivitu. Myslím si, že toto se ještě bude řešit při projednávání zákona.

Jinak jsem si naprosto jistý, že původní zákon je prostě zmatečný a nebyl udělán dobře. Už když tehdejší pirátský poslanec Jakub Michálek tenkrát navrhoval novelu, která z tohoto zákona vylučovala nárokové dotace, hodnotil jsem to jako dobrou cestu.

Myslím si, že by bylo opravdu s podivem, kdyby jakýkoli ministr zemědělství neměl nárok na nárokové dotace, pokud by hospodařil nebo by jeho rodina měla farmu. Za tu pirátskou novelu jsem byl tenkrát rád, ale bohužel ji shodil Ústavní soud.

Ano, celý resort je tím poznamenaný. Minulé čtyři roky probíhala takzvaná deagrofertizace a měla řadu vedlejších dopadů. Ministerstvo zemědělství oslabilo a jeho rozpočet klesl přibližně ze 4,5 procenta výdajového rámce státního rozpočtu na 2,5 procenta.

Rozpočty jiných resortů přitom výrazně rostly, například zdravotnictví zhruba o sto procent a životního prostředí o 30 až 40 procent.

A pořád nám úplně nedochází, že de facto žádné velké nadnárodní zpracovatelské giganty nemáme a náš trh je obsazován obrovskými firmami ze zahraničí, ať už v mlékárenských výrobcích, mase a tak dále.