Článek
„Jsme jen čtrnáct let od stanoveného cíle. Za tuto dobu není možné transformaci průmyslu provést,“ řekl Macenauer.
Požadovaná rychlost dekarbonizace je podle něj řádově vyšší než reálné možnosti českého průmyslu. Unie v listopadu přijala klimatický cíl snížit do roku 2040 emise oproti roku 1990 o devadesát procent. Pět procent redukce emisí by mělo být možné nahradit investicemi do dekarbonizačních projektů ve třetích zemích.
„Devadesát procent je teoretický cíl. Geografická poloha České republiky jej znemožňuje dosáhnout,“ doplnil člen představenstva Orlen Unipetrol a Svazu průmyslu a dopravy ČR Milan Brejchal.
Macenauer byl překvapen, že Unie stanoví cíle, ale nevypracovala studii dopadů na průmysl ani populaci. Ty přitom podle něj budou drtivé.
V případě snížení emisí o 85 procent by to podle studie EGU vyšlo Česko na 3,2 bilionu korun, při devadesátiprocentním cíli pak na 3,8 bilionu.
Zapotřebí by byly zejména masivní investice do elektrifikace nebo nových technologií například na využití vodíku nebo ukládání oxidu uhličitého. Řada z těchto technologií ovšem podle studie EGU v současnosti komerčně v průmyslu ani nefunguje.
Bezprecedentní nároky
„To by přineslo v příštích letech bezprecedentní investiční a technické nároky, které nejsou realistické, a zároveň jsou pro značnou část energeticky náročného průmyslu fakticky likvidační,“ řekl projektový ředitel EGU Michal Kocůrek.
Realistické by podle Macenauera bylo snížení emisí o 76 procent, jež by nastalo při tempu dekarbonizace, které průmysl zvládne. To by znamenalo do roku 2040 náklady 1,2 bilionu, tedy méně než třetinu těch, které přinese rychlejší snižování emisí.
Rozdíl ve vypouštění škodlivin mezi 76 a 90 procenty je podle Macenauera osm milionů tun oxidu uhličitého ročně. „Tedy jen desetina toho, co se v Česku vypouštělo v roce 1990. Ovšem s náklady vyššími o 2,6 bilionu,“ uvedl Macenauer.