O mostech přemýšlím i na horách, říká syn oceněného autora Nuseláku, který pokračuje v rodinné tradici

S pardubickým mostem spojil Petr Vítek pět let svého života, od projektování a přípravy před podáním nabídky až po výsuvy mostní konstrukce přes řeku Labe a její slepé rameno včetně stavby pylonu. Firma Hochtief, pro niž Vítek pracuje, zakázku vyhrála, most ale bylo oproti zadání nutné předělat. Válka na Ukrajině vysoko zvedla cenu konstrukční oceli. Z původně ocelového mostu se proto stal betonový.

„K betonu mám vztah, líbí se mi práce s ním. Naše firma nemá vlastní mostárnu, věnujeme se spíš betonovým stavbám. Velké ocelové konstrukce jsou tedy subdodávkami, takže nejsou z obchodního hlediska výhodné,“ říká Petr Vítek. A tak se z ocelového mostu stal betonový. A když mluví o velké betonové konstrukci, téměř vždy jde o takzvaný předpjatý beton, který již na pražském Nuselském mostě použil i Vítkův otec.

„Jistě tady vliv otce byl. Často se u nás v rodině vzpomínalo na Nuselský most, který navrhl, a to i po letech. Přestože se podílel na výstavbě řady jiných mostů, byla tato stavba vrcholem jeho kariéry. Teď se ptal zase na ten můj v Pardubicích,“ říká Vítek a hned dodává: „Ale až když bylo jasno, že jsme zakázku dostali, jsme se o mostu bavili.“ Ač jde o jeho nejbližší, ctí se v rodině stavitelů profesní mlčenlivost.

„Nedovolil bych si o tom mluvit, i když rodina je rodina. Kdyby došlo k nějakému úniku informace, to bych si vyčítal. Riziko hrozí kdekoli, takže o věcech, které mohou rozhodovat o ceně nebo mohou být faktorem, který ovlivní vítězství, doma nemluvíme,“ říká Vítek. Konkurencí je i jeho starší bratr, který pracuje ve stejném oboru, proto se u rodinných obědů o stavbách před podáním nabídky zkrátka nehovoří.

V Pardubicích se předpjatý most přímo nabízel. Výhodou například je i to, že hůř vede teplo, takže lépe odolává zimním podmínkám a na vozovce se netvoří námraza. Společně s kolegy z ČVUT se Vítek zabývá výzkumem betonových staveb. Vyvíjejí a aplikují nové materiály na betonové bázi do moderních konstrukcí, často mostů.

„Máme řadu výzkumných projektů spojených s betonem a pořád získáváme nové poznatky. Současným hitem je tzv. UHPC, vysokohodnotný beton, který takřka nedegraduje. Vzhledem k vysoké pevnosti umožňuje stavbu tenkostěnných betonových konstrukcí,“ říká mostní expert.

Vítek tento typ betonu použil i při stavbě pardubického mostu. Jsou z něj chodníkové římsy, které se někdy dělají ocelové. Most na severovýchodním obchvatu je nesymetrický, kdy služební chodník na jedné straně postačuje úzký a veřejný na druhé straně je široký.

„Protože most je zavěšený uprostřed, chtěli jsme ho mít vyvážený. Proto jsme na jedné straně udělali těžkou úzkou konzolu z běžného betonu, na druhé vylehčený široký chodník,“ popisuje Vítek.

Most má spoustu vychytávek. Kdyby někomu vrtalo hlavou, proč závěsná lana omotávají šroubovice nalisované na plastové trubce, důvod je prostý - eliminují vzdušné víry, které vznikají při obtékání větru kolem trubky tvaru válce, v níž jsou lana uložena. Šroubovice předcházejí rozkmitání závěsu, silně tedy redukují pohyb a závěsy se nerozkmitají.

Návrh mostu během soutěže a další projektování trvalo přes dva roky. Prakticky jediná nepříjemnost přišla, když velká voda po oblevě podemlela jednu z dočasných podpor v Labi, po níž se stavebníci chystali mostní konstrukci posouvat.

„Byl jsem překvapený, že voda najednou vymele dno o tři metry, s tím jsem se ještě nesetkal,“ říká Vítek.

Stavebnictví se hodně soustřeďuje na dlouhodobou spolehlivost, aby dalším generacím zůstávaly stavby, které budou moci za rozumné peníze opečovávat. Pokud tedy vyroste kvalitní mostní konstrukce, je to nejlepší způsob, jak zajistit udržitelnost. Vítek to přirovnává k péči o auto.

„Když s ním jezdíte na kontroly do servisu, dlouho vydrží. A s mostem je to podobné, je třeba konstrukci průběžně kontrolovat a udržovat, včetně drobností, jako jsou třeba odvodňovače. Když se to dělá pořádně, stavba dlouho vydrží. Všechny materiály jsou na mostě ty nejlepší. Závěsný systém je špičková věc, která u nás ještě nebyla použita. Lana jsou ochráněna mimořádně dobře proti vlivu vnějšího prostředí,“ říká Vítek, který ke stavitelství tíhnul odmala. Když otec stavěl chatu, líbilo se mu, jak vznikala, a otec také mnohé vysvětloval. Ostatně i děda byl stavitel, je podepsaný pod některými pražskými domy.

„Žádné ‚Dej pokoj‘ u nás neexistovalo. Jako dítě jsem měl samozřejmě své nápady, jak to či ono udělat jinak a lépe. Ale táta mi vždy objasnil, proč to není ono a co tomu chybí, a tak jsem se mnohému naučil,“ vzpomíná Vítek. Jeho záliba zabývat se něčím užitečným se projevila i v jeho patnácti letech. Když se v bytě předělávaly elektrické rozvody, půjčil si normu, nastudoval si vše potřebné a pak je udělal sám. Elektrikář, který pak přišel na revizi, pak jen práci schválil.

Jeho velkým mostním dítětem je také technologie výstavby Trojského mostu v Praze. Nyní má na stole lávku přes Labe u Kostomlat. I u menší stavby za 100 milionů korun je třeba vymyslet detaily, jichž je stejně jako na velkém mostě.

V Česku je podle něj vysoká úroveň mostního stavitelství. I v porovnání se světem. V Česku sice nerostou mosty o rozpětí dvou kilometrů, jako v Japonsku, nebo dlouhé mnoho kilometrů, jako v Číně, ale přesto máme řadu zajímavých mostů. Za mostařskou velmoc můžeme považovat Švýcarsko, kde staví dobře promyšlené mosty, často z betonu.

O mostech a nových řešeních si přemýšlí i ve volných chvílích, třeba když chodí po horách. „V hlavě si stavím i tam. Pokud má něco stavebně zajímavého vzniknout, uvažuju si o tom. Na horách se velmi dobře v klidu přemýšlí. Mám představivost, ani si nemusím malovat. Nosím si to v hlavě. U Prahy mají vzniknout dva veliké mosty, tak si tak o nich přemýšlím, jak bych je postavil,“ říká mostní expert, který stejně jako jeho otec neumí žít v nečinnosti.

Jan Vítek chodil do práce do 85 let. Poté se pustil do psaní knih. V jedné se věnoval svému oblíbenému předpjatému betonu, ve druhé mostům v Česku, ve třetí těm světovým. Nyní se stoletý nestor českého mostního stavitelství zabývá architekturou.

„Není to tak, že by seděl doma a díval se na televizi. Když mu zavolali z Hradu, zda převezme vyznamenání, bylo to překvapení, celou naši rodinu to moc potěšilo. Dozvěděli jsme se to asi měsíc před udílením. Museli jsme zachovat mlčenlivost,“ dodává Vítek.

A to v rodině mostních expertů není problém.