Článek
Karel Ondruch pochází z rozvětvené hasičské rodiny, tatínek sloužil jako velitel stanice v Zábřehu. „Po vojně jsem se nechtěl vracet do původního zaměstnání a rozhodoval jsem se, co budu v životě dělat. V té době zrovna nabírali nové hasiče, tak jsem nastoupil do výjezdu na stanici v Šumperku. Že bych byl ale odmala nadšený hasič, to ne. Využil jsem tehdy příležitosti a jsem nyní rád,“ popisuje dlouholetý příslušník.
V tu dobu ke sboru přibylo větší množství mladých hasičů, kteří byli zapálení nejen do řemesla, ale také do požárního sportu. „Vytvořili jsme družstvo, intenzivně jsme trénovali a dařilo se nám na mnoha soutěžích. Líbila se mi také pracovní doba. Když jsem byl mladý a svobodný, byla to pro mě velká výhoda,“ vysvětluje Ondruch s tím, že se rychle stal velitelem a ve výjezdu sloužil více než 14 let.
Řídil například zásah u rozsáhlého požáru šumperského divadla v roce 1994. Dosud jde o jeden z největších požárů v regionu. Zasahoval také například u povodní v devadesátém sedmém roce.
„Šlo kolikrát fakt o život. U nás na severu byly řeky dravé, proud silný tak, že trhal kusy domů i paneláků. Zasahovali jsme třeba v Rapotíně, kde jsme zachraňovali syna jednoho našeho kolegy. Měli jsme ho evakuovat ze střechy rodinného domu. Všude bouřila řeka, brodil jsem se k němu vodou, byl jsem jištěný na laně, přesto mě to strhlo do proudu. Tam mi šlo opravdu o život. Nakonec to ale dobře dopadlo,“ podotkl velitel, který své zkušenosti zúročil při povodních několikrát, naposledy v roce 2024, kdy se podílel na řízení záchranných a likvidačních prací na Šumpersku.
Za jeden z nejhorších zásahů kariéry považuje událost v Novém Malíně, kde spadla do jímky malá čtyřletá dívenka. „To si pamatuji dodnes. Bohužel se nám nepodařilo jí pomoci. Obecně zásahy, u nichž jsou v ohrožení děti, jsou hrozné. A obdobně těžké jsou ztráty ve vlastních řadách, když přijdete o kolegu ve službě. To jsem bohužel zažil už několikrát, často na kluky vzpomínám. Když se ale podaří někomu zachránit život, tak ten pocit tyto těžké chvíle vyváží,“ uvedl s optimismem a životním nadhledem.
Výborný kolektiv a humor
S těžkými chvílemi mu celou profesní kariéru pomáhal výborný kolektiv, sport a humor. „Bez legrace to nejde. Na stanici jsme si prováděli různé naschvály, abychom trochu odlehčili atmosféru. Třeba jsme kolegovi secvakli kancelářským koněm zevnitř rukávy hasičské blůzy. Když nám pak houkli výjezd, dost ho to nazlobilo,“ popsal s úsměvem.
A jak se proměnila práce hasiče za těch 40 let? „Pohnula se úžasným tempem dopředu. Ochranné prostředky u zásahu jsou na vysoké úrovni. Stejně tak vybavení a technika, se kterou pracujeme. Vzdělávání hasičů, odborná i fyzická příprava nás rovněž rychle posouvá. Přibývá nám technických zásahů, ale i specifických událostí, které jsme dosud vůbec neřešili a jsou pro nás nové. Jsem ale hrdý na to, že jsme jako hasiči vynalézaví a umíme si poradit téměř se vším,“ uzavřel ředitel územního odboru Šumperk.
