Kniha Zapomenutí mrtví odkrývá příběhy lidí, kteří zemřeli na hranicích s Rakouskem

„Publikace zachycuje nejen osobní tragédie, ale i mechanismy státní moci, která touhu po svobodě trestala smrtí. Rehabilituje zapomenuté oběti a vrací jim jména a v řadě případů i tváře,“ uvádí v anotaci brněnské nakladatelství Host, které knihu vydalo.

Kniha vznikala několik let. „Pracovně jí říkám Smutná, protože je smutná,“ říká o knize novinář, publicista a autor literatury faktu Luděk Navara. „Bylo to hodně těžké, hlavně emočně, jsou to všechno příběhy se špatným koncem. Měli jsme velký problém se ke psaní vracet, proto ta kniha vznikala tak dlouho.“

Druhou komplikaci vidí v torzovitosti příběhů. Mnohé osudy se totiž nepodařilo zcela dosledovat. „Máte polského uprchlíka, který přešel hranici někde u Ostravy, šel pěšky napříč Moravou a pak ‚shořel‘ na elektrických zátarasech na hranicích. V našich archivech je k tomu logicky velmi málo. Proto je kniha kolísavá, co se týká obsahu, ale jinak to udělat nešlo, jiná cesta nebyla,“ dodává autor.

Cíl byl jasný. Přiblížit osudy lidí, o kterých se nevědělo. „Iniciovali jsme s kolegou Kasáčkem vznik pomníku u Mikulova, tam každá ocelová stéla připomíná jeden ztracený život, na každé je vypáleno jméno zabitého a rok úmrtí. Říkali jsme si ale, že je to málo, že by bylo dobré, aby ty příběhy byly dosažitelné a každý se s nimi mohl seznámit. Jen tak vidíme, kdo ti lidé byli, koho společnost ztratila a proč a jak absurdní a zbytečná ta úmrtí byla,“ vysvětluje Luděk Navara.

Příběhy dohledávali v archivech, v rodinách i u pamětníků. „Pomohla například příbuzná jedné oběti z Polska, spolupracovaly archivní instituce z Vídně i Bratislavy. Pomohli přátelé a kolegové, některé informace jsme čerpali od polské novinářky Jolanty Druźyňské z Krakova. Pro fotografii symbolického hrobu jedné z obětí jsme jeli až daleko do Polska, do města Rawicz.“

„Mimochodem, ten skutečný hrob tohoto polského uprchlíka je na hřbitově v Mikulově. Byla to někdy prostě trochu detektivka,“ míní Navara.

Jedním z příběhů, který Navara a Kasáček v knize zmiňují, je tragická smrt rakouských rybářů Karla Benedika a Waltera Wawry, které pohraničníci v roce 1956 zastřelili na soutoku Dyje a Kyjovky. Československé úřady incident desítky let utajovaly. Soud nakonec oba muže rehabilitoval. Autoři knihy na případ upozornili v dokumentárním filmu České televize Ztracení otcové.

Významnou roli v příběhu sehrála Olga Kelemenová, majitelka pohřební služby v Břeclavi. „Díky paní Kelemenové se podařilo najít místo pohřbení těchto dvou Rakušanů, což bylo pro jejich rodiny velmi důležité. Naše práce tím dostala další rozměr a smysl. Napravovali jsme věci, které měly být už dříve napraveny,“ konstatuje Navara s tím, že v Německu podobné publikace už dávno vyšly.

„Proto má Česká republika určitě v této věci dluh. Němci mají jednu knihu, která mapuje oběti vnitroněmecké hranice, druhá zase dokumentuje oběti Berlínské zdi. Tak by tomu mělo být i u nás. Naše kniha se týká jen jižní Moravy, ale celá československá železná opona si zaslouží podrobné zmapování,“ upozorňuje Navara a přiznává, že někdy je to těžké a bádání pořád trvá.

Například během práce na knize našli jméno další oběti, která se původně na památník nedostala. V knize už ale nechybí.

V publikaci jsou zachyceny některé osudy, které působí až neuvěřitelně. Například příběh pětadvacetiletého hluchoněmého chlapce Karla Killera. Vypravil se do Rakouska pro naslouchátko. Doktor mu totiž řekl, že ho tam sežene. Na hranici ho zastřelili, protože neslyšel výzvy k zastavení.

„Trpěl utkvělou myšlenkou, že v zahraničí bude vyléčen a stále se snažil o přechod do Rakouska k tomuto účelu,“ píše se ve zprávě z 9. listopadu 1953.

„Ty oběti prostě musíme znát. Je to naše povinnost, dluh, musíme se s tím vyrovnat, snažit se nastolit nějakou rovnováhu. Minulý režim chtěl všechny mrtvé od železné opony utajit. Existoval dokonce rozkaz o jejich tajném pohřbívání. Tím, že jejich příběhy naopak připomene, tak to zase obrátíme zpátky. Tak, jak to má být,“ zdůrazňuje Navara, který se na zločiny komunismu a nacismu, osudy lidí na železné oponě a třetí odboj zaměřuje dlouhodobě. Společně s Miroslavem Kasáčkem napsal řadu publikací na tato témata.

Se Sdružením Paměť dlouhodobě spolupracuje laboratorní škola Labyrinth v Brně. Období totality a příběhy lidí, o kterých píší Miroslav Kasáček a Luděk Navara, přibližují žákům formou projektové práce.

„Dají nám vždycky nějaký konkrétní příběh, poskytnou nám archivní materiály, protokoly, fotografie a my se to snažíme zapracovat do výuky formou vyprávění a výtvarnými pracemi. Poslední příběh dokonce naši žáci druhého stupně ztvárnili jako videoklip. Skládali písňové texty, hudbu a vytvořili krátkou animaci,“ říká učitelka školy Labyrinth Monika Mandelíčková.

Generace teenagerů tak vypráví příběhy svým jazykem. „Je to probuzení zájmu, žáci vlastně ten příběh odkrývají jako detektivku a jdou na to skrze emoce. Není to ale vždycky úplně jednoduché, protože ty příběhy jsou často velmi smutné až traumatizující, takže musíme balancovat tak, aby to byli schopni zvládnout,“ upřesňuje spolupráci učitelka.