Článek
Ustanovení se týká například situace, kdy zaměstnanec nemůže ze zdravotních důvodů vykonávat funkci podle pracovní smlouvy. V takové chvíli ho zaměstnavatel může podle zákona převést na práci jiného druhu, i kdyby s tím zaměstnanec nesouhlasil.
Nejvyšší soud namítal, že to není slučitelné s ústavním pořádkem. Z jeho hlediska je nutné při změně druhu práce respektovat vůli zaměstnance. Poukazoval také na zákaz nucené práce. Současnou právní úpravu označil za dědictví z dob socialismu, kdy stát řízený komunisty usiloval o plnou zaměstnanost a fluktuaci pracovníků považoval za nežádoucí jev.
Na počátku návrhu byl případ letušky, která utrpěla na výcvikovém kurzu pracovní úraz. Kvůli němu se nemohla vrátit k práci letušky, a tak ji zaměstnavatel převedl na pozici dispečer-plánovač. Žena s tím nesouhlasila, do práce nechodila a dostala výpověď pro porušení pracovní kázně.
Později uspěla se žalobou u soudu. Podle rozhodnutí měla případně dostat výpověď s jinými podmínkami a podle jiného paragrafu, který se vztahuje právě na podobné situace. Zaměstnavatel po neúspěšném odvolání podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který řízení přerušil a obrátil se na Ústavní soud s návrhem na zrušení části zákoníku práce.
