Článek
Sedím na veliké terase našeho pokoje, píšu tyto zápisky a ohlušuje mne křik papoušků. Hluk městské dopravy jim nevadí, jsou silnější. Včera jsem zapomněl zmínit jednu z mimořádností peruánského hlavního města – Pacifik. Jeho nekonečná velikost bere dech. Představa, že nejbližší kousek země na západ od nás je Indonésie nebo snad Nová Guinea je mimo jakoukoli představivost. Téměř u rovníku je koncem jara (na jižní polokouli je listopad jarním měsícem) oceán velmi studený, jen 17 až 18 stupňů Celsia, ale to nevadí stovkám surfařů, aby se v něm nenamáčeli.
Dnes máme den oficiálních přijetí a jednání. Už dávno jsem pochopil, že vám v každé zemi leccos prozradí Památník hrdinů. V Peru je to Památník hrdinů nezávislosti, připomínající rok 1821, kdy se země osvobodila od španělské nadvlády trvající téměř tři století. Nezávislost tedy Peruánci získali o sto let dříve než my. Akce je to vážná a důstojná. Poslouchám hymny (za den to potom bylo celkem pětkrát) a uvědomuji si jejich rozdíly. Naše je klidná, pomalá, rozvážná, snad i vznešená. Peruánská je rychlá, svěží, dynamická. A hlavně ji ve všech pěti případech všichni Peruánci zpívají.
Potom následovalo jednání s prezidentem republiky Garcíou a slavnostní státní oběd s projevy. S prezidentem jsme se před mnoha lety potkali na nějaké konferenci a já jsem měl pocit, že jsme si v lecčems rozuměli. Byl prezidentem už v letech 1985 až 1990, v době obrovské ekonomické nestability a hyperinflace, za což nebývá chválen. Prezidentem se stal znovu po 15 letech a tentokráte se zemi daří.
Myslím, že bych si s ním rozuměl více než s různými evropskými prezidenty a premiéry. Stejně bychom hodnotili jeho jihoamerické sousedy (z Venezuely a Bolívie), stejně vidíme dnešní americkou administrativu, má velmi rozumný názor na situaci v Evropě a na některé hlavní protagonisty současné EU. Ač vyšel z peruánské levice, jeho názory na ekonomiku jsou velmi pravicové. Nechce lidem rozdávat peníze bez práce.
Moc se mi líbí, že jsem několikrát za tyto dva dny slyšel, že mají stabilní hospodářskou politiku, že se vystřídaly čtyři vlády a jedna navazuje na druhou. Neříkají, že ti předchozí udělali všechno špatně. Kéž by to tak bylo i u nás.
Odpoledne navštěvujeme jednokomorový peruánský kongres (120 poslanců), který funguje již od roku 1823, a na radnici starostu Limy. Dostávám čestné občanství a klíč od města, který vystavíme v Lánech. Peru je země na kontinentu, který si vystačí se španělštinou. Všichni pánové mluví jenom španělsky. Proto se i část projevu na státním obědě pokouším říkat španělsky.
Večer se na českém velvyslanectví koná recepce, kterou navštívil i peruánský prezident. Je to pozitivní gesto, já to – abych se přiznal – v podobných případech doma většinou nedělám. Přišlo několik set lidí, bylo to velmi přátelské. Snad se nám podařilo ukázat, že nám na pozitivních vztazích s Peruánskou republikou záleží.
Jsme den před kongresem ODS, na který jako prezident republiky překvapivě nejsem zván. Přesto jsem tam z Limy poslal pozdrav. Ve výběru z našeho tisku si čtu, že se dlouholetý člen ODS, dnes poslanec, Laudát s pocitem nedocenění, stal pražským šéfem TOP 09. Ta politická turistika je úžasná.