Ústavní právnička: Soud vládě nedal zelenou dělat si, co chce

Je zamítnutí stížnosti překvapivé?

Není to rozhodnutí, které by bylo absolutní a neočekávanou bombou. Ostatně, hlasovalo pro ně dvanáct z patnácti soudců, což ukazuje, že bylo poměrně jasné a v rámci Ústavního soudu nepříliš sporné. Výměna soudce zpravodaje byla určitou indicií, že to takto dopadne. Pro zrušení zákona je potřeba devíti hlasů, a ty získat je ryze matematicky náročnější než najít podporu pro zamítavý nález.

Co je na verdiktu nejdůležitější?

Důležité bylo, že se soud vypořádal s námitkami opozice ve všech bodech, jak v otázkách legislativního procesu, tedy zejména podmínek vyhlášení stavu legislativní nouze, ale také práv opozice na obstrukce, tak v otázce retroaktivity v oblasti sociálních práv a důchodového zabezpečení. To bylo důležité i proto, že nás brzy čeká ještě jedno rozhodnutí Ústavního soudu v otázce důchodů.

Může rozhodnutí soudu umravnit opozici, aby začala obstrukce používat přiměřeně?

Nemyslím si, že by opozice zcela přestala obstruovat jen kvůli tomu, jak se k obstrukcím nyní soud vyjádřil, ostatně to říkala i Alena Schillerová, podle které jsou to jediná práva, která opozice má. Spíše to vládní většinu může uklidnit. Pokud v určitou chvíli obstrukce utne, bude to pravděpodobně v pořádku. Zároveň ale soud jasně zdůraznil, že opozici nelze umlčet úplně a nelze jí odebrat právo diskutovat jen kvůli tomu, že obstrukce nejsou hezká věc. Vládní většina musí i nadále v legislativním procesu dbát na práva opozice jako menšiny.

Právo na obstrukce asi nikdo nezpochybňuje, ale je to otázka míry. Naznačil podle vás soud hranici mezi právem opozice diskutovat a právem většiny vládnout?

Z odůvodnění soudu je zřejmé, že míra musí být posuzována v každém případě zvlášť. Soudce zpravodaj řekl, že návrh na změnu valorizace nebyl složitý. Přesto k diskusi ve Sněmovně bylo poskytnuto dvanáct dnů, i když to bylo v legislativní nouzi, a během toho opoziční poslanci evidentně obstruovali a četli dlouhé pasáže z různých textů. Kdyby chtěli mluvit k věci a diskutovat o obsahu návrhu, měli na to dostatek prostoru. Ale nelze obecně říci, že dvanáct dnů je v každém legislativním procesu dost, například bude-li se probírat široká novelizace důchodového systému, musí být diskuse bezesporu širší.

Tři soudci byli proti. Řekli, že vláda mohla dopředu počítat s velkou inflací a měla to řešit dřív. Jak vnímáte tyto výhrady?

Soud se přiklonil k tomu, že sice už na konci roku byly predikce, že inflace stoupá, ale že šoková zpráva o obří inflaci dorazila až v lednu. Vláda mohla podle soudu postupovat pečlivěji a rychleji, ale neporušila žádnou právní povinnost, za kterou by ji šlo postihnout.

Nedostala vláda od soudu nástroj, který bude moci používat kdykoli bude chtít zalepit díry v rozpočtu pomocí seškrtání důchodů nebo platů?

Nemám za to, že argumentace soudu byla postavena jen na tom, že konsolidace veřejných rozpočtů je všespásným legitimním cílem, ale spíše na vyvažování veřejného zájmu na konsolidaci rozpočtu a individuálních zájmů dotčených osob na doplatek důchodu. Určitě to není paušální zelená pro vládu, že si může pod praporem konsolidace veřejných financí dělat, co chce.