Článek
Všichni dospělí tu chodí do práce a malí Ukrajinci nejenže dobře zapadli do místní školy, ale ještě navíc naučili místní děti, jak skvělé je hrát si venku.
Jsem hrdý, že jsme nesklopili uši jako v roce 1968 a takto pomáháme
Olešnice zažila povodeň, řádění tornáda, naposledy ji v létě zasypaly kroupy, které se někde nakupily do více než půlmetrové výšky. Přesto se místním v čele se starostou Zdeňkem Pešou podařilo poskytnout zázemí hlavně pro ženy a děti prchající ze své domoviny před ruskou agresí.
Čerstvý vítr
Z olešnických uprchlíků jsou pouze dva muži, k tomu je tu 15 žen a dívek a 13 dětí. „Jsem tu starostou už 28 let a na konec své kariéry na radnici jsem dostal možnost pomoci těmto lidem. Pomohl jsem jim znalostí ruštiny i úředního šimla. A jsem hrdý na Olešňáky i náš národ, že jsme nesklopili uši jako v roce 1968 a takto pomáháme,“ řekl Právu Peša.
S reportérem Práva se Peša setkal ve své kanceláři na radnici, kde v rohu místnosti nešlo přehlédnout krabice od banánů. Starosta totiž za pár týdnů předá klíče svému nástupci a vrátí se za milovanou katedru jako ředitel místní základní školy. I proto si hodně všímá, jak se daří právě dětem.
Rusové potvrdili, že unesené ukrajinské děti dávají k adopci
Ty ukrajinské vnesly podle něj do obce čerstvý vítr. „Máme tu spoustu sportovišť, bohužel naše děti raději trávily čas s telefonem a internetem. Najednou přišli malí Ukrajinci, začali běhat venku, hrát fotbal a naše děti šly za nimi. A teď slyším, jak jsou lidi překvapeni, že ještě v sedm hodin večer je na dětském hřišti křik,“ smál se starosta.
Peša je hrdý na to, že všichni dospělí Ukrajinci, kromě jedné maminky starající se o dvouleté dítě, pracují, ačkoli až na jednu ženu musí dojíždět. „Nechtějí být nikomu na obtíž, nepřišli si pro sociální dávky. Rychle si našli práci. Přitom často hluboko pod svou kvalifikací. Dvě zdravotní sestry dělají uklízečky v nemocnici. Dvě studentky posledního ročníku univerzity třídí použité oblečení. Když je potkám a zeptám se, pokrčí rameny a řeknou: Je to práce, díky za ni. To by si měli uvědomit hlavně ti, kteří na ně nadávají,“ zdůraznil Peša.
Svatba i miminko
Na základní školu, kam chodí 250 dětí, nastoupilo 11 Ukrajinců. Měli už za sebou pár měsíců z minulého školního roku, navíc o prázdninách město zařídilo adaptační kurzy pro zlepšení češtiny, ale také proto, aby matky mohly chodit do práce a měly o děti postaráno. „S provozem ve škole nám pomůže asistentka pedagoga,“ vysvětlil Peša.
V Olešnici už zažili ukrajinskou svatbu i narození nového ukrajinského občánka. „Ženich měl moje boty a kalhoty s košilí od mého syna. Nevěsta měla šaty ještě z Ukrajiny,“ řekl starosta.
Sám přiznává, že původní nadšení při pomoci už i v Olešnici vyprchává. „Na druhou stranu, když tu minulý týden maminka potřebovala pro holčičku kočárek, napsali to na Facebook a do hodiny tu byl,“ uznal Peša.
Posun nálady si zažil na vlastní kůži i při návštěvě krajského Asistenčního centra pomoci. To v prvních měsících fungovalo na brněnském Výstavišti a procedura při přijímání trvala pár desítek minut. Poslední týdny už ale centrum funguje na nové adrese s nepoměrně horším zázemím.
Ve většině krajů mají školy místa pro ukrajinské děti. Někde oddělené třídy
„Zajel jsem tam s jedním uprchlíkem a byl jsem překvapený. Dlouhá fronta, než vás vůbec pustí do nepříliš pěkného baráku, kde je to nedůstojné pro utečence i personál. Procedura tam nám zabrala 6,5 hodiny,“ pokrčil starosta rameny.
Při dotazu na nejemotivnější zážitek od začátku uprchlické krize starosta nezaváhá. „Měl jsem narozeniny a ti naši Ukrajinci se to nějak dozvěděli. Přišel jsem na pravidelné setkání, které máme co týden nebo čtrnáct dní, a oni mi upekli dort. No, měl jsem slzy na krajíčku,“ uzavřel starosta Peša.