Hlavní obsah

Svoboda si zaslouží potrestání

Novinky, Alexandr Mitrofanov

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V okamžicích, kdy se milióny lidí ve světě dívají na televizní obrazovky a čtou agenturní zprávy o nejnovějším vývoji irácké krize, máme my v Česku o jednu starost víc. Musíme pochopit, jaké stanovisko vlastně zaujala naše vláda.

Foto: Václav Vlasák

Zdeněk Ježek Rada (vpravo) diskutuje na vernisáži s kadaňským výtvarníkem Pavlem Volfem.

Článek

Například čtenáři včerejší Mladé fronty Dnes určitě nabyli dojmu, že se český kabinet přihlásil k válečné koalici vedené USA. Noviny dokonce vládu za tento postoj pochválily. Problém je ale v tom, že česká vláda tento postoj nikdy nezaujala. Věděli to ministři, věděl to prezident Václav Klaus, jen veřejnost byla uvedena v omyl. Falešná prvotní informace přitom vyšla od činitele, který by měl vládní stanovisko v této věci prezentovat s maximální přesností.

Vicepremiér a ministr zahraničí Cyril Svoboda začal mluvit o včerejším usnesení kabinetu k irácké krizi dříve, než proběhla oficiální tisková konference, na níž zveřejnil premiér Vladimír Špidla text tohoto usnesení. V rozhovoru pro české vysílání BBC však ministr zahraničí zneužil svého výsadního postavení, když jako první oznamoval společnosti, na čem se vláda dohodla. Zneužití spočívalo v tom, že neodlišil skutečný obsah vládního dokumentu od svých osobních postojů.

Proto informace, která se do éteru dostala ještě před oznámením skutečného stanoviska vlády, zněla, že v případě válečné operace proti Iráku - tedy bez mandátu OSN - bude stát Česko na straně koalice států podporující USA. Toto je Svobodův osobní postoj, ale ve chvíli, kdy to v rozhlase pronášel, to nikdo kromě něj nevěděl.

Až o několik desítek minut později, poté, co jiní politici začali reagovat na stanovisko vlády, které neexistovalo, vyšlo najevo, že v usnesení kabinetu nic o přihlášení se k válečné koalici není. A že pouze opakuje připravenost vyslat protichemickou jednotku v případě použití zbraní hromadného ničení nebo důvodného podezření, že použity byly, aby pomáhala odstraňovat následky u civilního obyvatelstva nebo u vojáků koalice. To přesně odpovídá lednovému usnesení Sněmovny, podle kterého chemici smějí plnit jen humanitární poslání. Svoboda však naše vojáky svévolně posílá - obrazně řečeno - i do první linie, ačkoliv to parlament při absenci mandátu OSN zakázal.

A právě v situaci, kdy více než 70 procent české veřejnosti je proti operaci USA bez pověření Spojených národů, je pochopitelné, že vláda ve svém dokumentu vážila každé slovo. Stejně tak je pochopitelné rozhořčení, které se zvedlo proti Svobodovu chování především u soc. dem. členů kabinetu. Ale také prezident Klaus ministra zahraničí důrazně požádal, aby vysvětlil, jak to s interpretací vládního usnesení, které Klaus pochválil právě za vyváženost, vlastně myslel.

Důvody, proč se ministr zahraničí rozhodl mást veřejnost, ví samozřejmě jen on sám. Jestliže opravdu pochopil vládní postoj tak, že se hlásí k válečné koalici, pak odborně na svou funkci nestačí. Pokud se chtěl zavděčit Američanům i za cenu zkreslení autentického názoru celé vlády, pak by mělo být takové šplhounství na úkor kabinetu, jehož je místopředsedou, rovněž po zásluze oceněno. Jak? To už je na premiéru Špidlovi.

Ten se včera po dlouhém váhání konečně vyjádřil jasně: Česko není součástí válečné koalice vedené Spojenými státy. Na dotaz, proč tedy USA zařadily naši zemi na seznam členů této koalice, premiér odpověděl, že to neví. Faktem je, že se to nemohlo stát na základě jeho veřejných postojů. Směrem k USA vyslal vládu v této věci již exprezident Václav Havel a jeho osobní a politický přítel Alexandr Vondra, Svobodův náměstek, protlačuje tuto linii prostřednictvím svého šéfa i po Havlově odchodu.

Selský rozum napovídá, že ministr zahraničí, který si v nesmírně citlivé mezinárodněpolitické věci hraje na vlastním písečku, by ministrem zahraničí být nadále neměl. Svobodovo odvolání, pokud ho Špidla navrhne Klausovi, by mělo pro každého pochopitelné zdůvodnění - na rozdíl od odvolání ministra Jiřího Rusnoka. Je tady však velké ale: Svoboda je předsedou jedné ze tří koaličních stran. Jeho vyhazov z vlády by proto mohl znamenat konec této koalice i vlády samotné.

Špidla tak stojí před několika těžkými úkoly najednou. Nejenže musí obstát na sjezdu ČSSD, před nímž se množí soc. dem. hlasy pro Stanislava Grosse v čele strany. Musí také řešit další vnitrokoaliční krizi. Je pravda, že se v okamžiku války vůdci obvykle nemění. Ale záleží na kvalitě vůdce.

PRÁVO 21. března

Výběr článků

Načítám