Rok od tornáda. Rodina se do hájenky nevrátí

Ve zničeném podkroví zemřel čtyřiašedesátiletý Milan. Jeho dceru Elišku vyprostili hasiči z trosek těžce zraněnou, stejně jako její ani ne tříletou dceru. Zatímco boj o život matky lékaři vyhráli, děvčátko svým zraněním v nemocnici podlehlo. Další dvě děti, jedno Elišky a druhé její švagrové, vyvázly bez vážnějších zranění na těle. Šrámy na duši se jim ale už možná nikdy nezahojí. Místo, které patřilo rodině několik generací, je nyní na prodej, po tragédii už se tam nikdo z rodiny nechce vracet.

Když Právo zveřejnilo děsivý příběh o smrti, ale i velké odvaze a odhodlání, zvedla se na podporu rodiny vlna solidarity. Na portálu Donio.cz dárci včetně čtenářů Práva a webu Novinky.cz poslali rodině téměř 5,7 milionu korun. Po roce od tragédie se rodina rozhodla promluvit a poděkovat všem za podporu a pomoc.

Za rodinu komunikuje Veronika Procházková, snacha Milana, který v hájence zahynul. Veroničin syn byl v Pánově také v osudný den u dědy. Procházková přiznala, že první dny po tragédii, kdy se musela smiřovat se smrtí tchána a neteře, byly jako v mlze.

„Naprosto nedokážete a nechcete věřit tomu, že se něco takového vůbec stalo, a právě vám. Události vám běží před očima jako špatný film a čekáte, kdy vám někdo řekne, že se to nestalo, že to není pravda. Každý z nás si v těch prvních dnech prožil svoje vlastní peklo. Fungujete jako stroj. Postupně řešíte vše, co musíte. Nejíte, nespíte, vysvětlujete situaci desítkám lidí dokola a dokola,“ otřásla se i po roce při vzpomínce. Neuvěřitelná podpora naprosto cizích lidí pomohla rodině soustředit se jen na to, aby těžké chvíle přestála.

„Četli jsme všechny vzkazy, solidarita lidí nás velmi dojala a nikdy na ni nezapomeneme. Vybrané peníze mimo jiné ulehčují mojí švagrové s manželem snášet novou všední realitu. Mohli si pořídit nové bydlení, do původní bydliště se po smrti dcery nemohli vrátit,“ vypočetla Procházková. „Sbírka na Donio výrazně překonala naše očekávání. Část peněz byla použita na výdaje spojené s léčbou a rekonvalescencí, která stále probíhá.

Švagrová Eliška byla dlouhodobě zcela odkázaná na péči svého manžela, který tak nemohl chodit do práce. Jinak tím, že jsme se jako rodina především soustředili na řešení zdravotního stavu, vyrovnávání se s životní tragédií, začne se otázka použití financí řešit spíše až nyní,“ popsala Procházková, že část peněž už rodina poslala nadacím podporujícím rodiny s nemocnými dětmi.

Přestože hájenku měla rodina po generace, tornádem se tato kapitola uzavřela. „Máme toto místo spojené se spoustou krásných zážitků a rodinných chvil. V rodině mého manžela byla hájenka po mnoho generací místem klidu a pohody, tchán si toto sídlo zrekonstruoval, zveleboval ho a chystal se v něm strávit svůj důchod. Nicméně po těžkém a dlouhém zvažování jsme se nakonec rozhodli toto místo prodat a ponechat jiným, protože negativní vzpomínky na ty události a pocity úzkosti, když se sem musíme z nějakých důvodů vracet, převážily,“ přiznala Procházková.

Těžké vzpomínky na tragédii neulehčuje ani bouřlivé počasí posledních dnů, kdy například Lanžhot zasáhlo malé tornádo. „Na počasí se od toho osudného dne díváme všichni jinak, každý bouřkový mrak nebo silnější vítr sledujeme s obavami a úzkostí. Děti při takovém projevu počasí zažívaly doslova paniku, rok po událostech je to o něco lepší,“ řekla. Za celou rodinu chtěla Procházková poděkovat nejen finančním dárcům, ale všem, kteří v těžké chvíli pomohli.

„Jde o zasahující hasiče a záchrannou službu, lékaře, sestřičky a zdravotnický personál dětského oddělení v nemocnici v Hodoníně, Fakultní nemocnice Brno a její Dětské nemocnice, lidem z nadace Dobrý anděl, personálu v rehabilitačních centrech v Čeladné a v nemocnici Vítkovice, lidem a psychologům z mobilního hospice Strom života a dalším, kteří přijeli z celé republiky pomáhat odklízet trosky. Ochotné pomoci se nám dostávalo ze všech stran: od rodiny, blízkých, známých i zcela neznámých lidí,“ dodala Procházková.

Loni krátce po tragédii Právo vyzpovídalo i hrdiny, kteří přímo na místě pomáhali. Byl mezi nimi i Bronislav Ševela. „Byl tam zasypaný starší pán a kousek vedle něj byl pod troskami malý kluk. Holýma rukama jsem se snažil odhrnovat cihly a trosky, ale nešlo mi to, bylo tam toho strašně moc. Stejně jsem ale klukovi řekl, že mu slibuju, že ho odtud dostanu za každou cenu.

Dělal jsem, co se dalo. Vím ale, že kdyby v tu chvíli nepřijeli hasiči z Ratíškovic, nedostal bych ho ven,“ přiznal krátce po děsivém zážitku Ševela.

Ratíškovičtí hasiči se k domu dostali čirou náhodou, spěchali totiž někam úplně jinam. Jejich velitel Ivan Vlasák přiznal, že zásah otřásl i nejzkušenějšími chlapy v jeho jednotce. „Kdyby nás ten pán u domu nezastavil, tak tam taky mohlo být pět mrtvých. Dělali jsme to, na co nás cvičí. Nejsme žádní hrdinové. Ti jsou jen v amerických filmech,“ odmítal po zásahu zaslouženou chválu.

Právo pomohlo propojit zachráněné s jejich zachránci. „S panem Ševelou jsme se potkali nedlouho po tragédii. Bylo to velmi emotivní setkání. Se zasahujícími hasiči jsme zatím neměli možnost se setkat kvůli zdravotnímu stavu Elišky, který to nedovolil. Nicméně setkání je již naplánováno a mělo by se symbolicky uskutečnit okolo ročního výročí,“ řekla Procházková.