Hlavní obsah

Restaurace neuspěla u soudu s požadavkem na náhradu škody za covidová omezení

Provozovatelka restaurace z Prahy nepochodila u soudů s požadavkem, aby jí stát proplatil náklady, které zbytečně vynaložila v době covidových opatření. Firma žádala přes 350 tisíc korun za nájemné, leasing na auta, ale také na mzdy zaměstnanců ve vymezeném úseku roku 2021, kdy platila omezení kvůli covidu a nebyl možný obvyklý provoz. Nejvyšší soud ale poslal její naděje k ledu.

Foto: Petr Kozelka, Novinky

Budova Nejvyššího soudu v Brně

Článek

Nejvyšší soud zamítl dovolání firmy, které směřovalo proti ministerstvu vnitra. „Nejvyšší soud rozhodl, že provozovatelka restaurace nemá nárok na náhradu nákladů, které vynaložila za provoz podniku a které se následně ukázaly jako zbytečné v důsledku covidových omezení,“ uvedla mluvčí soudu Gabriela Tomíčková s tím, že rozsudek přináší upřesnění, za jakých podmínek lze po státu požadovat náhradu tohoto typu škody.

V konkrétním případu se provozovatelka restaurace v Praze 5 domáhala náhrady výdajů, které vynaložila na zajištění chodu podniku. Tvrdila, že náklady se staly bezúčelnými v důsledku krizových opatření vlády přijatých během pandemie, protože restaurace musela být po určitou dobu uzavřená.

Žádala proto jako náhradu přes 350 tisíc korun, v čemž bylo zahrnuto část nájemného za nebytové prostory, leasingové splátky za automobily Volkswagen Passat a Cadillac Escalade, ale i mzda a odvody zaměstnavatele za dva zaměstnance.

Neprokázala příčinnou souvislost

U soudu ale neuspěla. Už v minulosti pražský obvodní soud uvedl, že provozovatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi přijatými opatřeními a vznikem škody, což později potvrdil i odvolací soud. A nyní jim dal za pravdu i Nejvyšší soud, podle něhož není mezi krizovými opatřeními a zmařenými výdaji příčinná souvislost.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto konkrétním případě obsahuje i obecnější právní závěry týkající se náhrad škody u marně vynaložených nákladů. „Pro přiznání náhrady takové škody je klíčové zejména posoudit, zda existuje příčinná souvislost mezi zásahovým jednáním, například krizovým opatřením, a tím, že se náklady staly bezúčelnými,“ sdělila Tomíčková.

Soudy musí posuzovat i to, jestli v době vynaložení prostředků existoval konkrétní právní nebo faktický vztah mezi potenciálním škůdcem a poškozeným a zda tento vztah mohl založit důvěru poškozeného v to, že zamýšlený účel nákladů bude naplněn.

„Tyto závěry mohou být významné i pro další spory, v nichž se podnikatelé domáhají náhrady nákladů, které se zpětně ukázaly jako neúčelné,“ dodala Tomíčková.

Výběr článků

Načítám