Článek
Za zahraniční politiku odpovídá podle ústavy vláda. Má to být politika jednotná. Je nevhodné, říká-li ministr něco výrazně jiného než vláda. Nedávno to potkalo právě ministra Svobodu, když prosazoval útok proti Iráku, vyjadřoval nedůvěru ke zbrojním inspektorům OSN a tvrdil, že Irák určitě má chemické, biologické a (také!) bakteriologické zbraně.
Nesoulad s vládou byl opakovaný. Prezident, který je podle ústavy součástí moci výkonné, za něj ministra právem kritizoval, škoda jen, že veřejně. Stačilo by, kdyby Klaus veřejně hájil politické meze vytyčené vládou.
Vláda sama je ve své zahraniční politice ústavou omezena, schválit mezinárodní smlouvu, rozhodnout o referendu o EU nebo (ve většině případů) vyslat do zahraničí vojsko může jen parlament. To ale neznamená, že Sněmovna či její výbory mohou zasahovat do jiných zahraničněpolitických otázek či vládě radit.
Role prezidenta je ještě slabší. Jako součást moci výkonné jmenuje a přijímá velvyslance a zastupuje stát navenek. Každé jeho zahraničněpolitické rozhodnutí ale vyžaduje spolupodpis premiéra či jím pověřeného ministra. Máme u nás od roku 1992 poměrně čistý kancléřský, ne prezidentský systém. Vláda a ministři nejsou prezidentovi nijak podřízeni. Dobře, že to ministr Svoboda veřejně řekl. Jeho dnešní spor o EU je na rozdíl od minulého spravedlivý, hájí stanovisko vlády.
Dožaduje-li se nyní místopředseda ODS Jan Zahradil, aby vláda vzala v úvahu "změněnou názorovou rovnováhu ústavních institucí v názorech na vztah ČR k EU a především na budoucnost EU po volbě českého prezidenta", počítá asi s tím, že si vláda nepřečte ústavu a strne v uctivém postoji k panu prezidentovi. Členstvo ODS má Unii naštěstí ve větší oblibě než Zahradil, nemluvě o jejích voličích.
Jistě, většina občanů i pozorovatelů v zahraničí si myslí, že prezident může českou zahraniční politiku nějak ovlivňovat. A zdání je mocná síla, silnější než realita, zvláště ta ústavní. Současný spor Klause a Špidlova ministra Cyrila Svobody je ale očistný, více lidí se konečně dozví, jak slabé jsou prezidentovy formální pravomoci.
Česká společnost stále ještě zcela neopustila monarchistický princip, stále se hovoří o Hradu, úředníci nazývali Václava Havla "bytostí nejvyšší", a to jen napůl žertem. Prezident jmenuje různé činitele (byť většinou z rozhodnutí vlády či parlamentu) a požívá feudálního výhradního práva udílet milost (dokonce před pravomocným rozsudkem!). To vše falešnou představu o prezidentovi-králi jen posiluje.
Ani Václavu Havlovi se jeho okleštěné pravomoci nelíbily, využíval ale ústavy a problémy s ministry a hlavně premiérem - postupně Klausem, Tošovským, Zemanem a Špidlou - projednával. Někdy, jako v případě velvyslanců s ministrem Kavanem, i vyjednával. Ale nikdy se nesnížil k tomu, aby předem zveřejnil, že posílá premiérovi výslechový dopis či že si zve ministra na koberec. Možná podvědomě nechtěl bořit mýtus o moci prezidenta republiky, jehož tradiční obraz by byl veřejným popsáním sporu a jeho výsledku narušen.
"Prezident republiky", cituji ústavu, "není z výkonu své funkce odpovědný". ČR zřejmě je, kromě několika diktatur, jediným státem na světě, kde hlava státu má některé samostatné pravomoci (byť nečetné, milosti a některá jmenování), za jejichž výkon není nikomu, ani trestně, ani správně, ba ani politicky odpovědna.
Ať se tím trápí při projednávání návrhů na změnu ústavy vláda a parlament. My ostatní se radujme z pozvání ministra Svobody na prezidentský koberec, neboť Václav Klaus nám tak nechtěně ukazuje, že prezident nemůže vůči vládě uplatňovat žádné požadavky. Není naším vladařem. Díky Klausovi se tak více občanů dozvídá, že prezident republiky je co do svých pravomocí jako král nahý, nebo téměř nahý.
PRÁVO 22. dubna 2003
