Článek
Podle Národního registru reprodukčního zdraví se u nás ročně díky umělému oplodnění narodí kolem pěti tisíc dětí. Pokud se početí nedaří kvůli problémům na straně muže, používají se spermie od anonymního dárce. Jejich cesta k příjemkyni je ale velmi dlouhá.
„U nás platí přísná legislativa, kdy bez genetického vyšetření nemůžete darovat,“ říká ředitel Kliniky reprodukční medicíny a gynekologie ve Zlíně David Rumpík, podle kterého se vše řídí zákonem o lidských buňkách a tkáních. Ten určuje podmínky pro darování, odběr, zpracování, skladování a distribuci lidských tkání a buněk.
„Dárce vyšetřujeme na nejčastější genetická onemocnění,“ potvrzuje vedoucí lékař Centra asistované reprodukce Fakultní nemocnice v Olomouci Jan Vodička. Podle něj onen zmíněný muž, který s dárcovstvím začal za úplatu jako student v roce 2005, tímto způsobem testován pravděpodobně vůbec nebyl.
Genetika i chlamydie
„První je test ejakulátu, kde se stanovuje počet, pohyblivost, koncentrace spermií. To je pouze ověření, zda má jedinec spermiogram, který odpovídá normě a zda vzorek zvládne zamražení a rozmražení,“ popisuje Rumpík a pokračuje: „Následně dárci odebereme krev a uděláme genetické vyšetření. Potom provedeme test mutací genů.“
Pak následuje sezení s genetikem, který řeší rodinnou anamnézu dárce. „Pokud narazí na jakékoli nebezpečí, které muž může mít někde v rodinné historii, tak doplní další potřebné testy,“ vysvětluje Rumpík.
Pokud vše dopadne dobře, prochází potenciální dárce testy na pohlavně přenosné nemoci, jako je AIDS, syfilis či chlamydie, a žloutenku typu B a C.