Článek
Komunistická poslankyně Ivana Levá prosadila v mediální komisi Sněmovny návrh, jímž se má doplnit připravovaná novela zákona o rozhlasovém a televizním vysílání o povinnost provozovatele dbát na kultivovanost jazykového projevu. Návrh má šanci, že projde, protože reptání lidu obecného proti tomu, jak špatně se v rádiu a televizi mluví, je hlasité.
"Národním jazykem České republiky a úředním jazykem všech orgánů veřejné moci ČR je čeština" a "stát dbá o ochranu českého jazyka jako nedílné součásti státní a národní identity" - to chtějí včlenit do ústavy komunističtí poslanci Václav Exner, Vojtěch Filip a další. A i když novela ústavy má pokračovat ujištěním, že "práva občanů ČR, příslušníků národnostních a etnických menšin, obsažená v Listině základních práv a svobod, tím nejsou nijak dotčena", je jejich návrh pro parlament (a jeho třípětinovou většinu!) sotva přijatelný. Vláda ho ve středu odmítla.
Péče státu o ochranu jazyka, prvořadé hodnoty českého kulturního a historického společenství, by jistě ústavně být deklarována mohla, i když žádná ústava asi nezabrání, aby si lidé nechali jazyk zplundrovat nebo docela vzít. Vyhlásit češtinu za jazyk národní by ale bylo krokem zpět. I česká společnost se už posouvá od národa etnického k politickému, i ona objevuje nezbytnost multikulturality.
Povinnost státu zajistit jazyková práva etnických menšin, hlavně užívání jejich jazyků v úředním styku (nejen před soudy) a při vzdělávání ale české zákony až na výjimky zatím neupravují. Už český menšinový zákon pokulhává za standardy stanovenými Rámcovou úmluvou Rady Evropy o ochraně práv národních menšin. Navrhovaná změna ústavy by nás proto postavila v EU na pranýř. Stejně jako v Mečiarově Slovensku před lety bychom se mohli s Evropou a se světem dohadovat, zda je jejich kritika jazykového zákona spravedlivá.
Návrh poslankyně Levé nevzbuzuje, na rozdíl od návrhu na změnu ústavy, žádné podezření, jazykovou kultivovanost lze přece posuzovat i u romštiny, polštiny či angličtiny. Je jen škoda, že poslankyně ještě nedávno tvrdila, že KSČM nepodpoří žádný návrh na změnu mediálních zákonů, protože soukromé stanice jim, tedy funkcionářům KSČM, skýtají větší prostor než Česká televize. Doufejme, že se přijetím návrhu - zatím v mediální komisi - na zavedení povinnosti dbát na kulturu jazyka postoj KSČM mění, a že ve Sněmovně mediální novely už podpoří.
Kdyby komunisté setrvávali v nepřízni vůči ČT, měli by vlastně i oni hlasovat (spolu s ODS, která také oblibuje více soukromé než veřejnoprávní stanice) proti návrhu poslankyně Levé. Pokleslá čeština je totiž slyšet v médiích soukromých ještě častěji než ve veřejnoprávních. A navíc by tak do zákona mohla přibýt další povinnost, za jejíž soustavné neplnění by ve veřejnoprávním rozhlase a televizi mohly padat hlavy, ale v soukromých stanicích by to mohlo vést ke ztrátě licence.
Česká televize má péči o kultivovanost jazykového projevu předepsánu svým etickým kodexem, který schválila Sněmovna. Kdyby se kodex uplatňoval důsledně, bylo by asi zbytečné přijímat, pokud jde o ČT, úpravu zákonem. A u médií soukromých je to na pováženou. Kdo chce na ně najít bič, nechť usiluje o zařazení péče o jazyk mezi licenční podmínky.
Je pravda, že k pokleslosti kultury a morálky přispívá značnou měrou záplava amerikanismů, špatná úroveň dabingu a barbarizace jazyka audiovizuálních médií vůbec. Ale abychom nevypadali směšně jako minulý režim, který trestal hudebníky kapely Plastic People za sprostá slova... V liberální demokracii musíme asi hledat jinou nápravu než zákaz zákonem, zvláště v tak citlivé oblasti jako je jazyk.
PRÁVO 29. listopadu 2003