Lidé si více hlídají platby u lékařů. Stížností přibylo

„Vyjasnění podmínek pro oprávněnost některých poplatků je velmi žádoucí. Jasně daná pravidla jsou v zájmu pacientů i zdravotních pojišťoven. Těm by vymezení kompetencí velmi usnadnilo situaci i při vyjednávání s poskytovateli zdravotních služeb,“ namítla mluvčí Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Viktorie Plívová.

Na poplatky si u nich už letos stěžovalo na šest desítek lidí. Ačkoliv při šestimilionové klientele nejde o závratné počty, data ukazují, že se lidé osmělují stále častěji.

Ještě před třemi lety rozporovalo poplatky 16 klientů za celý rok, loni to bylo 134. VZP začala k formálním stížnostem přičítat i klientské dotazy. Pochybení se prokázalo v 11 případech.

Obava z toho, že by přišli o svého lékaře, je pro většinu lidí ale stále nepřekonatelnou bariérou pro to, aby se ozvali. Anebo zkrátka nevědí, co by platit měli, a co už ne.

Specialistům například nic nezakazuje žádat peníze za to, že přijmou pacienta před nebo po běžné ordinační době, kterou jim jinak kryjí zdravotní pojišťovny. Platba za práci navíc se v tomto případě zdá být fér. Má ale několik slabin.

Výše poplatku je závislá jen na vůli lékaře, může se výrazně lišit doktor od doktora a je otázkou, jak ji ordinace eviduje v účetnictví. Mnohdy je tato doba přednostně využívána k objednávání těch pacientů, kteří - třeba kvůli svému časovému vytížení - platí ochotně, ale i k „trestání“ těch, kteří jsou nezodpovědní a na předem domluvený termín vyšetření nedorazí.

„Je to paušální platba za čas navíc, nikoliv za výkon. Platba může být v řádu stokorun, ale samotný výkon přitom může stát tisíce až desetitisíce,“ řekl Novinkám předseda Sdružení ambulantních specialistů Zorjan Jojko. Odmítá tvrzení, že by si nehrazenou péči lékaři nechávali jako celek zaplatit od pacienta a pak provedený výkon vyúčtovali i zdravotní pojišťovně, která ho ve vybraných situacích uznává.

Těžko to však ověřit. Při vykazování péče pojišťovně doktoři neuvádí čas, kdy se o pacienta starali.

V interním manuálu ale sdružení svým členům v souvislosti s hotovostními platbami radí, že „výkony samotné můžete účtovat pojišťovně a také při tomto ošetření můžete vystavovat recepty na léky jí hrazené“.

Jojko oponuje, že je to myšleno tak, aby se nešidili a poctivě vykázali i dodatečně všechny výkony, které pacientům v ordinační době udělali.

Někteří klienti pojišťoven považují za problematické také „balíčky nadstandardních služeb“. Zahrnuje se do nich třeba objednání na přesný čas, výběr lékaře a sestry, přímý kontakt na lékaře, přednostní ošetření mimo ordinační dobu, distanční kontrola pacienta nebo „komfort čekárny“.

„U všech uvedených služeb platí, že jejich úhrada pacientem nesmí být podmínkou pro to, aby mu lékař poskytl péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění,“ zdůraznila Plívová.

Služba se obvykle platí půlroční nebo roční taxou předem. Podle sdružení musí být lidem jasné, že vyjmenované služby nejsou kryty z pojištění, což pacient těžko ověří. Lidé nevědí, za jakých okolností takovou službu kryje pojištění, anebo zda ji lékař má pro některé případy nasmlouvanou. Pacient má ale právo nabídku odmítnout a neměl by tím být nijak dotčen, míní VZP.

Není zakázáno žádat poplatek od absentérů za promrhaný čas, pokud bez předchozí omluvy na rezervovaný termín nedorazí. Musí s tím ale předem souhlasit, ideálně smluvně. Tabu jsou naopak registrační poplatky, ať už se je snaží ordinace nazývat jakkoliv.

Stížnosti míří každoročně i na ordinace, které s pojišťovnami nemají smlouvy vůbec a lidé si v nich platí veškerou péči ze svého. Na kontroly chodí zástupci specializovaného finančního úřadu hlavně k zubařům, gynekologům a do center reprodukční medicíny. Na ty přichází nejvíc podnětů, loni jich bylo 86 a v polovině případů rozdali finanční úředníci pokuty v součtu za milion korun.

„Někteří poskytovatelé nedodrželi správný postup při tvorbě cen například tím, že do kalkulací zahrnuli náklady, které nebyly oprávněné, nebo je nedokázali doložit v účetnictví,“ přiblížil mluvčí Generálního finančního ředitelství Patrik Madle.

Lékaři také často nesestavili nebo neuchovali povinné kalkulace cen, jinými slovy neměli při kontrole v ruce doklad o tom, jak k ceně například při ošetření zubů došli. Někteří pak účtovali jinou cenu, než odpovídala regulaci.