Kopečný: Po takto vřelém gestu Putin dlouhé roky toužil

Že je to definitivní konec izolace Ruska ze strany Spojených států jakožto největší západní velmoci. Že to to je skutečně bombastické tak, jak to má Donald Trump rád, a že to je gesto vřelosti, po kterém toužil Vladimir Putin dlouhé roky.

Zároveň jsem si říkal, že jakkoliv to ruská média a tamní politici oslavují, nemusí to nakonec být pouze dobrou zprávou pro Rusko. Že to může být prvním krokem, který se musel stát, tedy že přímé hovory proběhnou.

Putin chtěl hlavně gesto, ale zároveň si myslím, že to může někam vést. Nepovažuji v tomto za problematické, že zmíněná izolace Ruska ze strany Spojených států končí. Vypadá to, že se prezident Trump hned vzápětí potká s ukrajinským prezidentem Zelenským, odpovídá to roli, kterou si Trump předsevzal, tedy že bude mediátorem a mírotvůrcem (k setkání Trumpa a Zelenského má dojít v pondělí - pozn. red.).

Teď zkrátka předloží Trump návrhy, které prodiskutoval s Putinem, Zelenskému a evropským lídrům. Nadějné je, že americká administrativa už nechce skončit ve stejné pasti, kterou jí ruská diplomacie líčila poslední měsíce.

Rusové vždy odkývají, že mají o řešení zájem, ale v praxi se nic nestane. Rusko by si moc přálo, aby mohlo další měsíce říkat: My bychom moc rádi dohodu uzavřeli, ale je tam ještě jistý technický zádrhel.

Co je dostalo k jednacímu stolu, byla pohrůžka sekundárních sankcí (sankce proti zemím, které od Ruska nakupují, zejména ropu - pozn. red.). A pohrůžka těmito sankcemi nepadá, to považuji za dobrý signál. Jakkoliv to nevypadá, že je z ruské strany motivace uzavřít příměří, bude záležet na tom, co na návrhy řekne prezident Zelenskyj.

Může být samozřejmě uzavřena dohoda o míru, ale záleží na tom, jak bude dodržována. Rusko zaútočilo na Ukrajinu 24. února 2022 a to se samozřejmě může opakovat. Klidně ať se to jmenuje dohoda o míru, ale je důležité mít na paměti, že to rozhodně nebude v principu mír trvalý.

Rusko může mít pocit, že co se mu nepodařilo dosáhnout v tomto kole, mohlo by naplnit v kole dalším. Pak bude záležet na bezpečnostních zárukách a možnostech odstrašení, jaké Ukrajina bude mít.

V tuto chvíli není na stole členství Ukrajiny v NATO, ale to samo o sobě stejně nic nezaručuje, stejně jako to nezaručuje pobaltským státům nebo Polsku, které si to moc dobře uvědomují a připravují se na agresi ze strany Ruska.

Ukrajina musí mít dostatečný odstrašující potenciál, aby se mohla bránit. Nesmí být natlačena k tomu, aby se zřekla vlastní armády, právě o to Putin usiluje, tedy aby se Ukrajina nemohla do budoucna bránit. Takže bezpečnostní garancí je silně vyzbrojená ukrajinská armáda.

Od té doby proběhlo několik dalších schůzek, které už byly v úplně jiném tónu, i schůzky Trumpa s evropskými lídry. Od tohoto nechvalně proslulého setkání se tak situace vyvinula.

Ukrajinský prezident a jeho administrativa jsou velmi dobře připraveni. Nálada na Ukrajině je taková, že si přejí uzavření příměří nebo míru, i za cenu, že by dočasně ztratili území.

Rusové chtěli, aby se Aljaška stala novým Mnichovem nebo Jaltou, tedy že by si s Američany rozdělili moc v Evropě a řekli si, kdo bude co kontrolovat. To se nestalo a neočekávám, že se tak stane v pondělí.

Jednoznačně tato touha po příměří u celého obyvatelstva stoupá, a to každým měsícem. Dnes si okolo tří čtvrtin obyvatel Ukrajiny přeje, aby i za cenu ztrát území bylo příměří uzavřeno. Před dvěma lety to bylo pod polovinou, okolo třetiny.

I ukrajinské vedení státu sleduje, kolik jsou Ukrajinci ochotní zkousnout, aby boje přestaly. A tato ochota jde strmě nahoru. Ruský postup zadržují lidé, kterých je stále méně, mobilizace je na Ukrajině problém. Dalo by se tak říci, že ukrajinský prezident má od svého národa velmi silný mandát zkousnout i bolestivější podmínky.

Na sledování výroků bývalého prezidenta Medvěděva je přínosné, že reprezentuje radikální křídlo, které je otevřené v tom, co říká. Jsou potěšení, že Rusko získalo další čas, aby pokračovalo v zabírání dalšího území a bombardování, které každým dnem narůstá. Vyjadřuje to přesvědčení této části ruských elit, že zvládnou dobýt a obsadit celou Ukrajinu. Když byly na summitu odloženy ostřejší sankce, vnímají to jako úspěch.

Oproti prvnímu Trumpovu funkčnímu období lze pozorovat mnohem větší trpělivost a ucelenost. Neočekávám, že by Trumpova pozornost opadla tak rychle. Podle mě je to dáno i tím, co je i poměrně napřímo vyjadřováno z okolí Donalda Trumpa i jím samým, že chce být pamatován ve svém druhém období jako mírotvůrce.

Není náhodou, že Bílý dům oficiálně zveřejnil seznam státníků ze světa, kteří navrhují Trumpa na Nobelovu cenu míru. To on opravdu chce a to ho v první řadě motivuje, aby Ukrajinu řešil, což je nadějí i pro nás.

Stát za Ukrajinou. A to není málo. Že Evropa nedrží žádné karty v rámci jednání s Ruskem, které by ho donutily ukončit válku, to je fakt. Ale když Ukrajina popisuje své červené linie a požadavky, není to jen hlas jednoho relativně menšího napadeného státu, ale přidává se hlas nejsilnějšího ekonomického bloku na světě.

Evropa je zdaleka největším podporovatelem Ukrajiny finančně, materiálně, z hlediska průmyslové výroby. Bez podpory Evropy by Ukrajina padla na ekonomicko-vojenském poli, zároveň by byla v extrémně těžké situaci právě během jednání velmocí.

Možná je pro spoustu nás Evropanů hořké vidět a slyšet, že nejsme u velkého jednacího stolu o budoucnosti evropského státu, díky nám je ale ukrajinský hlas více slyšet.

I když se podaří dojednat příměří či mír, bude pokračovat ruská ekonomika, která stojí na válečných výdajích, a ruská zahraniční politika, která je teď nejsebevědomější za posledních 35 let. Jejím směřováním je přitom expanze na západ směrem do Evropy.

Možná v Česku to působí vzdáleněji, ale s kýmkoliv se bavím v Estonsku, Lotyšsku, Litvě nebo Polsku, ví, že se to může týkat jeho vlastních domovů.

Velmi silně si to uvědomují i v Německu, Nizozemsku, Dánsku či Skandinávii. Díky ekonomické síle těchto států má Evropa šanci jako celek se bránit.

Tím, že odkazuje na největší teritoriální expanzi ruského impéria, tedy kontrolu Moskvy nad Ukrajinou, Běloruskem, ale i Pobaltím, Polskem i Českem, vysílá jasný signál všem, že právě s tímto Rusko na jednání přijelo.

Že chtějí obnovit sféru vlivu, kterou měli za Sovětského svazu. Že toto jsou prvotní příčiny, o kterých mluví Putin, tedy že prvotní problém není spjat primárně s Ukrajinou, ale i s tím, že Česká republika, Polsko nebo pobaltské státy jsou v NATO.

Před deseti či patnácti lety si to Rusové mysleli, ale neříkali to nahlas, dnes se to nebojí ukázat celému světu na odiv. Říkají: Tímto směrem jdeme a zkuste nám v tom zabránit.