Článek
Muž tvrdil, že si do penzijního připojištění spořil pouze z nezabavitelného minima, tedy částky, kterou nelze v exekuci zabavit. K tomu dostával i příspěvek od státu a něco přidával i zaměstnavatel. V únoru 2022, kdy výše fondu přesahovala 700 tisíc korun, přišel exekutor s tím, že peníze nebudou pro muže na jeho stáří, ale na úhradu dluhů.
Spořivý dlužník hledal zastání u soudů a tvrdil, že když jsou naspořené prostředky z nezabavitelného minima, nelze na ně přece sahat. Jenže u soudů nepochodil, justice totiž rozhodla, že nezabavitelné minimum slouží k tomu, aby mohly být uspokojeny nezbytné životní potřeby, neslouží však k tvorbě úspor do budoucna po řadu let.
To potvrdil i Nejvyšší soud s tím, že jakmile byly peníze vloženy do penzijního připojištění, ztratily svůj původní charakter. Připomněl také, že částka není složena jen z peněz dlužníka, ale také ze státních příspěvků a příspěvku mužova zaměstnavatele.
„Exekuci přikázáním pohledávky z titulu penzijního připojištění lze provést bez ohledu na to, že část pohledávky může mít původ v exekučně nezabavitelných částkách mzdy povinného,“ rozhodl Nejvyšší soud.
Nezabavitelné je přeci nezabavitelné, tvrdil
Muž se pak ještě snažil verdikt zvrátit stížností k Ústavnímu soudu. Své argumenty opřel o tvrzení, že nezabavitelná částka musí dlužníkovi zůstat za všech okolností a neztrácí svou podstatu ani ve chvíli, kdy je použita na spoření či prostě zůstane nevyužitá.
Jenže senát Ústavního soudu v čele s Tomášem Langáškem muže zklamal, když mu vzkázal, že nezabavitelná částka ze své podstaty nemá sloužit k tvorbě úspor a pokud se tak stane, exekuce z ústavněprávního pohledu obstojí. Stojí to v rozhodnutí, které soud v těchto dnech zveřejnil ve své databázi.
„Nelze totiž odhlížet od toho, že měl stěžovatel po celou dobu, kdy dokázal ještě část z nezabavitelného minima ukládat na penzijní spoření, vykonatelné závazky vůči svým věřitelům, které měl primárně povinnost splácet,“ vysvětlil soudce Langášek.
