Článek
Experti a lidé z branže ale tvrdí, že k takovému chování dochází. Zároveň však přiznávají, že jde o velmi citlivou a „tichou“ problematiku, u které zůstává většina případů skryta.
Příkladem by mohl být jeden ústav se sociální službou pro mentálně handicapované na jihu Moravy. Zatímco inspektorát ministerstva práce a sociálních věcí řešil sexuální zneužívání vzájemně mezi klienty s mentální retardací pouze jedinkrát od roku 2007, ve zmíněném ústavu k takovým praktikám prý dochází běžně.
Osoby s omezenou svéprávností a mentálně retardované mnohdy nerozeznají, že to, co se jim děje, je násilí, je to identické s dětmi.
„Pečovatelky nebo sestry mnohokrát vejdou do pokojů a vidí tam uživatele (chovance) takto spolu. Většinou se jedná o muže při orálním nebo análním sexu,“ popsala Právu žena, která je v ústavu zaměstnána, kvůli citlivosti tématu si ale nepřeje být jmenována.
Neuvědomují si, co se děje
Mezi pacienty prý vznikají „výhodné“ sexuální svazky nebo i vztahy založené na citech, ne ovšem ve všech případech. „Někdy je vidět, že se mají opravdu rádi. A to, že nemají žádné soukromí, je hrozné. Ale často je styk jednostranně vynucený. Máme tu i stokilové uživatele, kteří ty hubenější k sexu prostě donutí,“ uvedla pracovnice.
Situace je prý o to komplikovanější, že oběti si většinou neuvědomují, co se jim děje. To potvrzuje i vedoucí právnička Centra pro oběti domácího a sexuálního násilí proFem Veronika Ježková.
„Osoby s omezenou svéprávností a mentálně retardované mnohdy nerozeznají, že to, co se jim děje, je násilí, je to identické s dětmi. A i tam se hlásí opravdu jen málo případů,“ podotkla Ježková s tím, že i proto úřady šetří jen minimum takových incidentů.
Často jsou zoufalé, nevědí, co s nimi, protože ty muže fyzicky nezvládají. Potom, co přijedou policisté, je uživatel obvykle odvezen do psychiatrické léčebny.
Odhalovat je se nedaří ani ministerstvu, které v ústavech provádí kontroly. „U těchto osob jsou zaznamenávány případy sexuálního zneužívání výjimečně. Ty jsou zpravidla odhaleny na základě stížností na kvalitu poskytování sociálních služeb nebo obdobného podnětu a jsou z naší strany řešeny,“ sdělil redakci Jiří Vaněk z tiskového oddělení ministerstva práce a sociálních věcí.
Léčebna jako poslední varianta
Na pouze jediný dohledatelný případ si pamatují i v kanceláři ombudsmanky. „V roce 2009 jsme se v jednom domově pro osoby se zdravotním postižením dozvěděli, že tam v minulosti došlo k situaci, kdy měla pracovnice podezření na sexuální zneužití klienta klientem,“ připustila tisková mluvčí Kanceláře veřejného ochránce práv Iva Hrazdílková.
Zařízení tehdy údajně zajistilo lékařskou prohlídku a věc vyšetřila i policie, vše ale se zpožděním, což bylo podle ombudsmanky velkou chybou. „Když pečovatelky chovance v podobné situaci přichytí a mají za to, že se jedná o nedobrovolný kontakt, plácnou násilníky přes ruce, snaží se jim dát najevo, že je to špatně,“ přiblížila pracovnice ústavu s tím, že policii většinou volají v případech, kdy je klient velmi agresivní a ani opatrovatelky si s ním neporadí.
„Často jsou zoufalé, nevědí, co s nimi, protože ty muže fyzicky nezvládají. Potom, co přijedou policisté, je uživatel obvykle odvezen do psychiatrické léčebny,“ osvětlila. Taková zařízení jsou ale údajně až poslední variantou.
„Snažíme se je tam nedávat. Ty léčebny jsou strašné. Nadopují je tam léky, aby nemohli vůbec nic. Pak se stejně zase vrátí, akorát slintají a jsou úplně jiní. A to je trochu vysoká cena,“ vysvětlila pracovnice.
Nedostatek času
Kancelář ombudsmanky i ministerstvo se snaží pracovníkům v ústavech vysvětlit, jak s klienty sociálních zařízení o sexualitě komunikovat. „Aktuálně jsme zahájili sérii návštěv zařízení pro osoby se zdravotním postižením a mezi mnoha dalšími tématy se při nich budeme zaměřovat také na otázky intimity a sexuality klientů,“ řekla Hrazdílková.
Komise se údajně bude zajímat o to, jak mají zařízení nastavená pravidla nebo zda se takovými otázkami a potřebami klientů zabývají. Podle Hrazdílkové by nemělo jít pouze o intuitivní přístup pracovníků k uživatelům. Při řešení sexuálních otázek by se měli opírat o odbornou literaturu.
Podle pracovnice ústavu ale v podobných zařízeních na nic jiného kromě základních věcí nezbývá čas. „Vždy je nás tu na směně o člověka nebo i dva méně. Pečovatelky se uživatelům snaží vysvětlovat, že to, co dělají, by dělat neměli, ale většinou na to prostě není čas,“ upozornila žena.
Přestože je sexuální násilí v ústavech téma, o kterém se mezi odborníky všeobecně ví, ministerstvo práce připravuje analýzu o daném tématu až v současné době. „Po jejím zpracování ve druhé polovině příštího roku budou podrobné údaje týkající se násilného jednání včetně sexuálního násilí v sociálních službách