Článek
Iniciativa vznikla jako reakce na situaci, kdy se ukázalo, že západní obranný průmysl není schopen v krátkém čase vyrobit dostatek munice v potřebném množství. Česko v rámci iniciativy vystupuje jako koordinátor: vyhledává dostupnou munici na světových trzích, ověřuje její kvalitu a zajišťuje smlouvy i logistiku dodání.
Samotný nákup však většinou nehradí z vlastního rozpočtu, protože financování zajišťují partnerské státy.
Podle vyjádření českých představitelů se díky iniciativě podařilo v roce 2024 dodat Ukrajině přibližně 1,5 milionu kusů. V roce 2025 pak mělo přes iniciativu dorazit na Ukrajinu další zhruba jeden milion kusů velkorážní munice.
Jak funguje česká muniční iniciativa
Fungování iniciativy je poměrně přímočaré. Česká strana identifikuje vhodnou munici, často mimo Evropskou unii či NATO, následně prověřuje její technický stav, kompatibilitu se zbraněmi používanými Ukrajinou a posoudí dodací lhůty.
Jakmile je nabídka připravena, zapojené státy, například Německo, Nizozemsko nebo Kanada, uvolní finanční prostředky. Munice je poté nakoupena a přepravena na Ukrajinu. Česká republika projekt řídí, ale nenese finanční zátěž.
Kdo s muniční iniciativou přišel a jak vznikla
Myšlenka české muniční iniciativy se objevila na začátku roku 2024. Přišla jako reakce na akutní nedostatek dělostřelecké munice na ukrajinské frontě. Tehdejší premiér Petr Fiala s návrhem vystoupil na mimořádném summitu EU na počátku února 2024: cílem bylo nakupovat velkorážní munici i mimo EU, protože evropské zásoby a výroba nestačily tempu války.
Krátce poté prezident Petr Pavel na Mnichovské bezpečnostní konferenci veřejně mluvil o tom, že se podařilo ve „třetích zemích“ dohledat až stovky tisíc kusů munice, zejména ráží 155 mm a 122 mm, které by bylo možné dodat v řádu týdnů.
Od začátku šlo o model, v němž Česká republika funguje především jako koordinátor a zprostředkovatel: vyhledává dostupnou munici po světě, propojuje dodavatele s donorskými státy, pomáhá s ověřením a logistickým zajištěním dodávek. Zároveň se od počátku zdůrazňovalo, že u části dodavatelů nelze zveřejňovat detaily o původu a trasách, protože některé země nechtějí být s dodávkami veřejně spojovány a zveřejnění by mohlo dodávky ohrozit.
Vývoj kritiky Andreje Babiše
Kritika iniciativy ze strany Andreje Babiše měla několik fází a měnila se s politickou situací. Před parlamentními volbami v roce 2025 byl vůči iniciativě velmi tvrdý. V roce 2024 Babiš iniciativu nazval podezřelou a netransparentní, kritizoval vysoké marže a „kšefty“ a vyzýval vládu ke zveřejnění nákupních a prodejních cen.
V létě 2025 pak v rozhovoru pro Reuters řekl, že pokud by ANO vládlo, iniciativu by zrušilo, opět iniciativu označil za netransparentní a předraženou a argumentoval tím, že „peníze jsou potřeba pro naše lidi“. Současně naznačoval variantu, že by projekt mohl převzít NATO.
Po parlamentních volbách v roce 2025, v nichž ANO zvítězilo, začal Babiš rétoriku měnit: začal zdůrazňovat, že nechce nutně zastavení, ale „revizi“, větší kontrolu a transparentnost a znovu se objevovala myšlenka „převedení pod NATO“.
Proti tomu se objevila námitka ministerstva obrany, které argumentovalo, že NATO jako aliance Ukrajině materiál nenakupuje a vojenskou pomoc realizují jednotlivé členské státy – převod pod NATO tedy označovalo za nereálný či problematický.
Po nástupu Babiše do premiérské role na přelomu roku 2025/2026 pak podle citovaných vyjádření přišla další otočka: Babiš oznámil, že iniciativu rušit nebudou a Česko zůstane koordinátorem, současně ale opakovaně zdůraznil, že do iniciativy nepůjdou „žádné peníze českých občanů“. Koaliční partneři ANO, Motoristé a SPD, trvají na tom, aby se iniciativa nefinancovala z českých veřejných zdrojů.
Kdo iniciativu platí a jaké má náklady pro Česko
Hlavní financování nákupu munice zajišťují partnerské státy, zatímco Česká republika vystupuje primárně jako koordinátor a prostředník. Jako konkrétní příklady plátců se opakovaně zmiňují Norsko, Nizozemsko, Kanada a Dánsko. Náklady českého státu plynou z nepřímých výdajů, které se v podobných projektech typicky objevují:
- personální a administrativní kapacity (úředníci, koordinace, právní zázemí a zajištění bezpečnostního režimu)
- logistické a organizační náklady (část práce spojená s přepravou, kontrolou, smluvní administrativou)
- bezpečnostní náklady (ochrana informací, prověrky, režim utajení, případně ochrana před hybridními hrozbami)
Přesné částky lze ale pouze odhadovat. Ministerstvo obrany se brání zveřejňovat detailní údaje proto, že by to mohlo ohrozit dodávky a partnery. V realitě obchodu s vojenským materiálem nelze podle ministerstva obrany transparentnost zcela naplnit.
Na druhou stranu, i když munici platí jiné státy, tím, že část práce a zakázek se děje přes české prostředí, může iniciativa přinášet pracovní místa i tržby českým firmám.
