Byl to špatný slib, řekl Bek o platech učitelů

Za sedm let nám přibylo ve školství celkem padesát tisíc zaměstnanců. To je obrovská armáda, je to jako dvě české armády. A vytváří to extrémní tlak na rozpočet. Dalo by se to zvládnout, kdybychom měli rekordní ekonomický růst, kdybychom rostli o pět procent ročně, ale tak neroste nikdo v Evropě. Myslím, že tady narazily sliby na ekonomickou realitu a narazily na to, že současně s těmi sliby – a nevím, jestli si to tehdy uvědomovali všichni, kdo u toho byli – se nastartovalo zvyšování počtu zaměstnanců ve školství.

Je fér říct, že to byl špatný slib. Nebo také, že nebyl opřený o ekonomickou realitu, protože země v tuhle chvíli nemá volné prostředky ve státním rozpočtu, které by umožňovaly slib naplnit, aniž bychom poškodili jiné zásadní věci, na kterých taky záleží.

Znamenalo by to, že bychom museli peníze vzít na úkor něčeho jiného. Vzhledem k mandatorním výdajům by to bylo nepochybně i v jiných oblastech, které by byly velmi citlivé.

Máme politickou shodu na tom, že nemáme zvyšovat zadlužení. Myslím, že koalice řekla jasně, že to není naším cílem. Já bych považoval zvyšování zadlužení za úplně fatální chybu, protože i zadlužení, které máme teď, znamená, že sto miliard korun ročně zaplatíme na úrocích. Sto miliard, které jsme mohli dát do platů učitelů.

Férově se to začalo říkat ve chvíli, kdy byl v roce 2023 přijat zákon, který říkal, že se částka na platy učitelů bude v rozpočtu počítat se zpožděním. Na rok 2026 vycházíme tedy z průměrné mzdy v roce 2024. Tam bylo podle mě jasně řečeno, že reálně to nebude 130 procent v daném okamžiku a bude to kopírovat vývoj s nějakým zpožděním.

Já myslím, že to odpovídá. S výjimkou – a to je poměrně malá částka v tom velikém koláči – která přetekla v roce 2024 od platů učitelů k nepedagogům (ředitelé často doplácí nepedagogy z peněz na odměny učitelům, protože jim peníze chybí, pozn. red.), to platí. Výpočet ve státním rozpočtu skutečně vychází na těch 130 procent. Letos to vychází bezpečně. V rozpočtu částka vychází ze 130 procent průměrné mzdy v roce 2023.

Problém je v tom, že v letech 2023 a 2024 docela rychle rostly průměrné mzdy v soukromém sektoru a dvouleté zpoždění pak hraje mnohem větší roli než v dobách, kdy se meziroční růst mezd pohybuje v řádu jednotek procent.

Bude to podobné jako u zdravotnických profesí. Chceme na přibližně desetileté období nastavit pevný rámec financování při nárůstu počtu studentů tak, aby univerzity mohly dlouhodobě plánovat svoje kapacity.

V případě učitelů jsme museli sebrat aktuální data ve školách. Myslím, že než namodelujeme trajektorie pro jednotlivé specializace, jako je matematika, fyzika a podobně, tak na to potřebujeme pár týdnů. Návrh usnesení budeme předkládat vládě o něco později než u nelékařských zdravotnických oborů, kde předpokládám, že vláda přijme usnesení v poměrně krátké době.

Nedonesu to na vládu, dokud nebudu mít politickou dohodu o rozpočtu na rok 2026. Nemyslím, že je možné, abychom vysoké školy postavili před situaci, kdy by nárůst v některých oborech byl zcela na úkor jiných oborů, když zároveň přibývá maturantů. Myslím si, že by bylo správné pokračovat v tom, co jsme udělali letos. Velmi mírně rostou všechny vysoké školy a je na jejich rozhodnutí, ve kterých oborech. O něco více rostou kapacity v učitelských oborech, ještě více na nelékařských oborech a psychologii.

Nebyl to můj nápad. Debatuje se to tady už deset nebo patnáct let. Ale můj dlouhodobý názor je, že by se to mělo stát. Myslím, že by to předešlo situaci, kdy od roku 2016 poměrně dramaticky klesal podíl vysokých škol na rozpočtové kapitole školství a až v posledních dvou letech se to podařilo obrátit. Podíl kapitoly vysokých škol se trošku vrací zpátky, kde býval.

V minulosti byl dán veliký důraz na navyšování rozpočtu regionálního školství, tedy hlavně základních a středních škol, a vysoké školy zůstaly na svém. Tím pak byly motivovány k tomu, aby měly méně studentů. Financování by bylo v nastavení se samostatným ministerstvem pro vysoké školy a výzkum bezpečnější.

Samozřejmě nedokážu teď říct, nakolik je to reálné, ale připadalo by mi to jako něco, o čem bych třeba ještě přemýšlel, pokud bych se měl někdy angažovat v celostátní politice.

Moje uvažování je hodně ovlivněno rodinnou situací. Naše dcera nastupuje od září do školy, takže musíme být na jednom místě. Nechtěl bych být létajícím rodičem, kdy budu přes týden někde jinde. Dcera nastoupí do školy v Brně. Počítám tedy spíš s variantou, že se vracím na univerzitu. Pokud bych měl nějaké vládní angažmá, tak bychom museli najít školu v Praze, protože přejíždění nepovažuji za možné a rozumné.

Relativně složitě vzhledem k tomu, že žijeme v obci, která školu nemá, a v okolních obcích jsou školy přeplněné. Budu ji vozit každý den nějakých deset dvanáct kilometrů.

Nebudu to komentovat. Myslím, že i ministr školství má právo pro své děti na nějakou míru soukromí.

To mně nevadí. Já proti soukromým školám nic nemám. Myslím, že nejsem ministr sociálně demokratické vlády, kde by to bylo prekérnější. Dneska to už není žádné politikum, protože to není něco, co by vyvolávalo jakoukoliv složitou veřejnou debatu.

To je trochu politická hra. Já si myslím, že jsem ministr, který za dva roky udělal mnohem více změn než většina ministrů za delší čas. A to samozřejmě s sebou přináší konflikty a spory. Myslím, že jsou to změny správné a že si musí každý rozhodnout, jestli bude radši klouzat jen tak po povrchu toho, co se na první pohled líbí, anebo bude dělat podstatné změny. Já jsem se rozhodl dělat podstatné změny i za cenu toho, že mi to přinese nějaké politické nálepky.

Očekávám ho příští týden.

Nechci teď říkat konkrétní částku. Nicméně si myslím, že vysoké školství by mělo růst asi o deset procent. Považuji za nezbytné, aby tam bylo garantované navyšování. Potřebujeme větší kapacitu vysokých škol. Prioritou proto bude zajistit dostatečné prostředky na to, aby mohly přijmout o něco více studentů než v minulém roce, a zejména abychom pokryli společenskou objednávku po některých studijních oborech, například jde o zmíněné nelékařské zdravotnické obory.

Podle politických priorit lze rozhodnout jen o malé části rozpočtu ve školství, protože většina prostředků jde na platy učitelů. Tam není dnes podle zákona o čem diskutovat. Povedeme určitě debatu o financování některých podpůrných pozic ve školství.

Debata bude velmi složitá. Je jasné, že dnes (ve středu, pozn. red.) NATO schválí závazky ke zvýšení financování obrany. Proto jsem rád, že jsme navrhli změnu financování nepedagogů, protože to znamená, že peníze pro ně budou bezpečně pod rozpočtovým určením daní obcí. Pokud to tedy Senát schválí. Sestavování rozpočtu z roku na rok bude složitější a složitější, protože nárůst mandatorních výdajů je velký.

Považuji za politickou chybu z minulosti, že se snížily daňové příjmy státu zrušením superhrubé mzdy bez náhrady. Tehdy jsem v Senátu varoval před tím, že prostředky budou jako obvykle chybět ve veřejném sektoru. Myslím si, že se to nemělo stát. Politická debata před volbami v tomto směru není úplně férová, když slyším spoustu slibů o tom, že se nebudou zvedat daně, ale budou se zvedat výdaje.

Neumím si představit, jak by to bylo možné provést při zachování potřebné ekonomické stability. Mělo by se férově přiznat, že buď zvýšíme daně – a pak můžeme ty služby zajistit v rozsahu, na který jsme zvyklí –, nebo budeme muset přistoupit na snížení rozsahu některých služeb, anebo zvýšíme spoluúčast.

Na to není potřeba být ekonomem. Zdravým rozumem je jasné, že napětí ve státním rozpočtu je veliké. Mandatorní výdaje se prakticky rovnají daňovým příjmům a na všechno, co není mandatorní výdaj, si musíme ve státním rozpočtu půjčovat.

Nebojím se, protože je to mandatorní výdaj a už při sestavování státního rozpočtu jsme uzavřeli politickou dohodu, že buď bude proveden převod financování na nepedagogy od září, což se nakonec nestalo, anebo budeme muset prostředky najít ve státním rozpočtu.

Nejsou v rezervě, budou se muset stáhnout z ostatních kapitol, což se ale děje při úpravách rozpočtu v průběhu roku celkem běžně.

U sebe je nenajdu, protože tam nejsou. Částku, kterou jsme měli ještě v rezervě, už jsme připsali na dofinancování nepedagogů ve veřejných školách.

Je mojí zodpovědností starat se o to, aby rozpočet byl adekvátní pro cíle, které máme, a to, že jsou nějaké volby a že tady za půl roku nebudu, je úplně jedno.

Moje zodpovědnost není vůči opozici, ale vůči institucím, které vzdělávají, a zejména vůči dětem. Proto prosazuji i věci, které jsou nepopulární, jako je třeba změna regulace velikosti škol nebo regulace škol zřizovaných více obcemi. To je podle mě důležité, abychom měli lepší vzdělávací systém. Kdybych kandidoval, určitě bych si nemohl dovolit prosazovat tak výrazné změny.

Samozřejmě počítám hlasy, byť je to odhad. Jednáme o tom, setkal jsem se s řadou senátorských klubů a byl na dvou výborech. Věřím, že v Senátu uspějeme. Považuji za důležité, že se ve prospěch změny u financování nepedagogů už dříve vyslovil i předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) nebo místopředseda Jiří Drahoš (nestr.). Jsou to senátoři, kteří mají v kapitole školství poměrně velkou autoritu mezi svými kolegy. Naopak u malé novely byl pan předseda ke změně kritický, což je signál, který může poté ovlivňovat i rozhodování některých dalších senátorů.

Samozřejmě je tady možnost svolání schůze Sněmovny. Ona se zřejmě sejde tak jako tak k senátním vratkám ještě v září, ale to bych považoval za poměrně nešťastné z hlediska načasování. Jelikož je novela rozsáhlá, měl by být její osud vyjasněn co nejdříve.

Určitě bych o to žádal, ale to neznamená, že by se schůzi ve druhé polovině července podařilo svolat. To je na rozhodnutí organizačního výboru Sněmovny.

Kdybych měl víc času, byl bych určitě raději. Na druhé straně, když uvážím výhody a nevýhody toho postupu, tak bych považoval za chybu to odložit a nedělat nic. Vedlo by to jenom k tomu, že se budou prohlubovat tendence, které se snažíme novelou omezit. Třeba fragmentace škol. V řadě obcí se velká škola dělí na menší. A v řadě obcí vidíme, že se nedaří dobře míněný záměr spojit školy, protože to vyvolá místní spory.

Je tedy jasně vidět, že každý rok odkladu komplikuje zlepšování kvality ve vzdělávání, protože v malých školách je čím dál těžší zajistit profesionálně všechny důležité role. Jak aprobované učitele, tak podpůrné pracovníky. Nechat to plynout a čekat další rok dva znamená nevyužít příležitosti ke změně.

Ze strany zřizovatelů – obcí a krajů – znělo téměř jednomyslné přání, aby případná změna byla od kalendářního roku, na který jsou standardně nastaveny obecní a krajské rozpočty. Nakonec jsme se ve vládní koalici dohodli, že vyjdeme vstříc tomuto požadavku a ulehčíme tím tvorbu obecních a krajských rozpočtů, aby nemusely provádět rozpočtová opatření.

Věcně je úplně jedno, jestli ta změna bude od prvního září, nebo od prvního ledna. Je důležité, aby nastala v dohledném čase a neodkládala se, abychom o tom zase debatovali v dalším volebním období. Není to tak zásadní ústupek, který by znehodnocoval věc samotnou.