Článek
„Je z roku 1740 od plzeňského zvonaře Jana Pernera, odlil jej klasickou metodou do hliněné formy,“ říká zkušeně jeden z nejmladších českých zvoníků. A upozorňuje, že mistr Perner asi nebyl úplně dobrý v latině. „Zvon zdobí nápis Ave Maria gratia plena Dominus decum – vloudila se mu tam chybička, správně má být na konci tecum. Celé to v překladu znamená Zdrávas Maria milosti plná, Pán s tebou,“ vysvětluje Bruno.
Fuška s umíráčkem
Kde zvon visel úplně původně, se neví, ale k Brunovi se dostal od spřátelené rodiny Kolovratů, která ho požádala, aby jej zrestauroval. „Moji rodiče ho zachránili koncem šedesátých let z ruiny vily po odsunutých Němcích ve Zhořci u Bezdružic. Odkoupili ji na stavební materiál a nalezený zvon pak byl na půdě nového rodinného domu,“ vysvětluje Eva Kolovratová. „Nevěděli jsme, jak jej smysluplně využít. Tak nás potěšilo, že se ho Bruno ujal a našel pro něj velmi důstojné umístění,“ dodává.
Muž skočil do řeky pro malou školačku, kterou unášel silný proud
Chlapec měl se zvonem velkou práci. „Někdo zvon natřel černou barvou, která nešla odstranit klasickým odstraňovačem, musel jsem ho celý jemně opískovat, navoskovat, přeleštit,“ upřesňuje. Zvon má třiadvacet kilo, po vynesení do padesátimetrové výše kostelní věže si ještě musí počkat na instalaci dubové hlavice a následné zavěšení.
Není to fyzicky náročné, ale musíte udržet rytmus
Mimo jiné bude sloužit jako umíráček a přes relativně nízkou váhu to s ním nebude jednoduché. „Na velké zvony se zvoní jednoduše – mají svoji setrvačnost, a i když párkrát vynecháte, tak se stále houpou. Zato u malých, jako je tento, se toho nechá hodně zkazit,“ konstatuje Bruno. „Není to fyzicky náročné, ale musíte udržet rytmus, aby srdce nebilo jen z jedné strany. To by se nelíbilo ani lidem, ani zvonu, který musí být vytížený rovnoměrně. A na umíráčky se přitom zvoní dlouho, na vesnicích i patnáct minut, uvidím, jak to bude tady,“ dodává.
Na výlet do zvonice
Zvony Bruna fascinují odmalička, jednou by chtěl mít zvonařskou dílnu. A jde si za tím. Maminka Dita Bezděková o tom ví své: „My nemáme dovolenou. Jezdíme po zvonech. Syn naplánuje cestu a já ho tam dovezu.“ Někdo vzpomíná, jak se cachtal v moři, Bruno má jiné zážitky. „Byli jsme třeba v Innsbrucku, v proslulé zvonařské dílně pana Grassmayera. Bylo to úžasné, krása,“ říká. V sobotu se dvěma kamarády vynesl zvon do věže a pak zamířil směr Morava – na nedělní zvonění ve Velehradu.
Britský senior si na zahradě postavil železniční trať
