Vybudoval miliardové společnosti tím, že dal zaměstnancům volnost. Stejný přístup uplatňuje i při výchově svých dětí

V podnikání Mark Pincus od svých zaměstnanců od začátku vyžadoval velkou zodpovědnost. Od začátku tak věděli, do čeho jdou. Zároveň jim ale do jejich práce nemluvil, v tom jim nechal patřičnou volnost a podle něj se mu to vždy vyplatilo. Své podnikatelské úspěchy tak přičítá právě tomuto způsobu vedení.

Jako otec pěti dětí se přitom rozhodl stejně přistupovat i k výchově svých dětí, a jak sám tvrdí, i v tomto směru vše velmi dobře zafungovalo. Dvě z jeho dětí přitom mají poruchu učení a jedno dítě má genetickou vadu a je vývojově opožděné. „Nikdo mě nenaučil víc, než můj dnes dvanáctiletý syn Wyatt, který se narodil s genovou delací. Je vývojově opožděný a projevuje se jako dítě s těžkým autismem,“ svěřil se Pincus.

Přestože jeho syn v dětství musel nosit helmu, protože se při každé frustraci bouchal do hlavy, nedávno začal mluvit a vyjadřovat se ve větách, což u autistických dětí není běžné. Ještě předtím než začal mluvit, se ale naučil plavat a lyžovat. I když mu při různých činnostech musí někdo neustále asistovat, lyžuje sám. Při jeho výchově se rodiče řídili především svou intuicí, do ničeho ho nenutili. Jedl třeba až v okamžiku, kdy měl hlad. Nechali ho dělat, co ho bavilo. Obešli se pak bez návalu vzteku a frustrace.

Pincus si sám u svých dětí vyzkoušel, že každé dítě je jiné a to, co funguje u jednoho, u druhého nemusí, a volnost je to, co u nich odemyká pokrok ve vývoji.

Není to ale o tom, že by děti vyrůstaly jako dříví v lese. Spolu s volností jim od útlého dětství nechával i patřičnou dávku odpovědnosti. Například svým nejstarším dcerám - dvojčatům, kterým je dnes 15 let, dal kreditní kartu už když byly malé a nechal je platit třeba večeře a podobně. Nyní je připravuje na to, aby ve svých 16 letech převzaly správu dvou komerčních budov, které v San Franciscu vlastní.

Se svými dcerami v současnosti vedou také diskuze o studiu na vysoké škole. Georgia je podle něj akademicky zaměřená, učení ji baví. Carmen má ADHD a dyslexii a přestože pro ni učení není snadné, je neuvěřitelně houževnatá a přemýšlivá. Ve škole ale tráví mnohem víc času, než by si přála.

„Snažím se je nyní vést k tomu, aby aktivně přemýšlely, co od studia na vysoké škole očekávají. Nechci, aby šly pasivně na vysokou školu jen proto, že tam jdou všichni kolem nich. Osobně mi vůbec nevadí, když dál studovat nepůjdou,“ svěřil se.

Přestože je přesvědčen, že v některých případech má vysokoškolské vzdělání stále svou hodnotu, například v informatice, kdy sice samotné programování v době umělé inteligence přestává mít takovou důležitost, naučit se ale myšlení strojového programování je dnes cennější než kdy dříve.

„Na vysoké škole je dnes nejdůležitější, aby dokázala rozvíjet samostatnost a myšlení, které lze uplatnit v neustále se měnícím světě. Nicméně já chci, aby se mé děti věnovaly čemukoliv, co zaujme jejich fantazii, protože to je ten nejlepší způsob, jak se učit,“ dodává.

Markův otec byl zaměřený na úspěch a usilovně tak vedl i svého syna, aby pracoval na své kariéře. Proto se i on stejně jako mnoho dalších ze stejné generace honili za dobrými známkami, studiem na prestižních školách, dobrou prací a dobrým životem. Mark ale volí opačný přístup.

„Snažím se své děti nenutit k úspěchům. Místo toho u nich vzbuzuji zvědavost, a to bez toho, abych na ně vyvíjel nátlak. Ale to neznamená, že po nich nechci, aby měly pracovní morálku a dokázaly u věcí vytrvat i v okamžiku obtíží či nudy. Naopak. Snažím se je motivovat tím, že jim říkám, že budou nejšťastnější jedině tehdy, když se budou cítit užiteční,“ dodává.

U svých dětí tak podporuje zvědavost ruku v ruce s touhou lišit se, včetně výstřednosti. „Jeden rok chtěla dvojčata nosit jen plavky, další rok jedly jen jogurty. Dokud měl jejich jídelníček málo cukru, neřešil jsem to,“ upozorňuje.

Původně chtěl, aby jeho nejstarší dcery měly přístup k chytrým telefonům až v 16 letech. Vydržel to, ale jen do jejich 14, kdy podlehl jejich přemlouvání a telefony jim koupil. Obě ale vědí, že je mají jen na zkoušku. „Jakmile uvidím, že se dívají do telefonu víc než na lidi kolem sebe, vezmu jim je,“ říká.

Největší radost mu dělá, když vidí, jak jeho starší děti učí své mladší sourozence, ale i menší děti v jejich okolí. „To je přesně ten okamžik, kdy se z pohledu rodiče cítím jako vítěz,“ upozorňuje a dodává:

„Jsou samozřejmě věci, které u nás úplně nefungují. Přestože se například snažíme každý den snídat i večeřet jako rodina, málokdy se nám podaří, aby všechny děti přišly ke stolu v jeden čas. Je dobré si přiznat, že rodičovství je velmi těžká disciplína a ne vždy je člověk úspěšný, i když sebevíc chce.“