Článek
Lékaři věděli, že jde o extrémně rizikovou situaci – placenta ji v těhotenství nedostatečně vyživovala, růst zaostával a každé další čekání mohlo znamenat ztrátu.
„Nikdo nám při kontrolách nechtěl říct, na kolik procent Viktorka přežije. Deset procent? Padesát procent? Počítali jsme s manželkou s tím nejhorším, a to se blížily Vánoce,“ vzpomíná Pavel Dostál z Přerova, tatínek Viktorky.
Rozhodnutí urychlit porod přišlo po sérii kontrol, kdy se výsledky zhoršovaly. V takových případech lékaři váží dvě rizika: nechat dítě ještě chvíli v děloze s nedostatečnou placentární výživou, nebo porodit velmi nezralé miminko, které bude potřebovat intenzivní podporu.
„Samotná hmotnost je jen číslo, které nikdy nevystihne celou komplexnost stavu. Dítě se umí do určité míry přizpůsobit – prioritu dostává mozek a životně důležité orgány, růst jde stranou. Ale hrozí nitroděložní úmrtí,“ vysvětluje neonatolog Martin Wita z novorozeneckého oddělení FNOL.
Na první klokánkování tatínek nikdy nezapomene.
Stres z porodu
Porod proběhl akutním císařským řezem. Pavel Dostál dorazil s pětiminutovým zpožděním a stihl už jen zahlédnout, jak se na světě objevuje malinká hlavička.
„Manželka Anna byla v péči týmu porodníků a neprobouzela se úplně hladce. Člověku v tu chvíli naskočí i temné myšlenky – co když to nedá ani jedna z nich? Co když zůstanu na malou sám?“ říká tatínek. Držet se ale musel kvůli oběma. „Nezbláznil jsem se – a dopadlo to dobře,“ usmívá se šťastně.
U inkubátorů tehdy zaslechl, jak si dvě sestřičky láskyplně šeptají: „To je naše nejmenší miminko.“ Teprve pak se přihlásil: „Jsem tatínek. Můžu se jít podívat?“ Z té věty – a z toho, že personál nikdy neřešil nic „mimo rodiče“ – v něm dodnes zůstala vděčnost. „Personál tady je neskutečný. Klobouk dolů – zachránili nám Viktorku.“
První týden byl o stabilizaci. Přístroje, hadičky, dráty, alarmy. Pavel denně dojížděl z Přerova. Žádný den nevynechal. A přesně sedmý den – 17. února – přišel okamžik, který Pavel nikdy nezapomene: první klokánkování.
ProŽeny.cz
„Můžete se tvářit jako největší tvrďák, ale když máte na sobě svou 386gramovou dceru, úplně se roztavíte,“ přiznává dojatě. Od té chvíle se s manželkou střídali obden. Jeden den měl Viktorku na prsou táta, druhý maminka. „Je to strašně fajn pro děti, když cítí rodiče – mámu i tátu.“
Skin-to-skin kontakt (klokánkování) dnes patří mezi klíčové prvky péče o extrémně nezralé novorozence. Pomáhá stabilizovat dech a tep, podporuje růst, tlumí stres i bolest a posiluje vazbu. Pokud to zdravotní stav dovolí, personál FNOL tatínky i maminky k doteku aktivně vyzývá.
Viktorka je nejmenší miminko, které zachránili v olomoucké fakultní nemocnici.
Křehká hranice mezi životem a smrtí
„Takových případů jako Viktorka není mnoho a nikdy pro nás nebudou rutinní,“ zdůrazňuje Wita. „Každé dítě je jiné. Pohybujeme se na strašně křehké hranici mezi životem a smrtí, zejména v tom, čemu říkáme šedá zóna viability. Rozhodujeme vždy společně s rodiči,“ zdůrazňuje.
Viktorka strávila na novorozeneckém oddělení 101 dní. Postupně přešla z intenzivní podpory k běžnější péči; ke konci mohla být maminka několik týdnů s dcerkou přímo na pokoji. Pavel občas přespal, aby mohl v noci vstávat on a maminka se vyspala aspoň pár hodin.
„Člověk se učí přebalovat přes kabely, oblékat přes drátky… pořád hlídáte, abyste něco nevytáhli z pusinky nebo z nosu. Kdo tím prošel, ví, že propuštění domů je druhé narození,“ vypráví Dostál.
Viktorka už krásně prospívá i díky láskyplné péči rodičů.
Dnes už má tři kila
Když si rodiče Viktorku odváželi domů, vážila 1874 gramů. Nyní už má váhu kolem tří kilogramů a pravidelně dojíždí na kontroly do odborných ambulancí. Oči jsou v pořádku, rodiče zvládají režim a smějí se, že největší luxus je dnes obyčejná procházka bez kabeláže.
Příběh Viktorky přichází zhruba dva roky poté, co stejný tým pečoval o Vanesku – holčičku, která se narodila s hmotností 395 gramů a svého času byla nejmenším miminkem, které se ve FNOL podařilo zachránit. I ona je z Přerova. Když nemocnice sdílela zprávu, že Viktorka jde domů, ozvala se na sociálních sítích i maminka Vanesky se vzkazem plným podpory. Přerov tak drží dvojitý primát – dvě drobounké bojovnice, dvě rodiny a jeden špičkový neonatologický tým z Olomouce.
Odborníci z FNOL říkají, že medicína se posouvá. Ještě nedávno se považovalo za hraniční zachraňovat děti narozené až po 24. týdnu těhotenství. Dnes už mají šanci i děti menší a mladší – ne vždy, ne za všech okolností, ale častěji než dřív.
„Postupem času se úspěšnost péče zvyšuje,“ potvrzuje Wita. „A když vidíte dítě, které při narození vážilo pod čtyři sta gramů a za pár měsíců se směje rodičům v náručí, víte, proč to děláte,“ dodal.
