Článek
Podle zjištění americké společnosti pro výzkum trhu a veřejného mínění Talker Research používají rodiče ve vztahu ke svým potomkům větu „Buď opatrný“ v průměru 27krát denně, tedy více než jednou za hodinu. Což je opravdu hodně.
Tato jednoduchá věta znamená: „Mám o tebe strach a přeju si, abys v pořádku dorazil tam, kam máš, i když já s tebou nebudu, takže tě nemůžu chránit.“ Problém je ale v tom, že většina dětí to tak nevnímá. A není se co divit, když ji slyší pořád dokola. „Tahle upozornění totiž dětem neposkytují žádné užitečné informace. Proto je skoro nevnímají,“ upozorňuje známá americká psycholožka Eileen Kennedy-Mooreová.
Hlavní problém tedy spočívá v tom, že sdělení „Buď opatrný“ dětem nedává žádné konkrétní vodítko, jak by se měly chovat. Proto je vždy lepší dítě přímo upozornit na věci, které by mohly být rizikové. Například: „Vidíš tu tyč?“ Dítě tím přímo upozorníte na fakt, že by mělo zpomalit a snažit se tyči vyhnout. Nebo se místo varování můžete dítěte zeptat: „Než skočíš, podíval ses, kam bys mohl dopadnout?“ Uvidíte, jak rychle začne vaše ratolest věnovat pozornost tomu, co jste právě řekli.
Mlčeti zlato…
Existují ovšem chvíle, a není jich málo, kdy je lepší, abyste před svými potomky o svých obavách mlčeli. „To platí zejména v situacích, kdy dítě nemá nad výsledkem žádnou kontrolu nebo už je schopné samo vyhodnotit, jak se má chovat, aby vše dobře dopadlo. Projev naší nejistoty by v dítěti jen zbytečně zvýšil pocit napětí,“ vysvětluje Kennedy-Mooreová.
Příkladem může být situace, kdy se váš potomek chystá cvičit třeba na kladině. Věřte, že v tu chvíli by byla vaše případná poznámka „Dávej pozor, ať nespadneš!“ úplně mimo…
Riziko je věčné
Všichni se o své děti bojíme. Nikdo z nás nechce, aby si ublížily. Ovšem je třeba si uvědomit, že všem rizikům předejít prostě nelze. Žádné rady, příkazy a zákazy nezabrání tomu, že dítě bude zažívat karamboly a zranění. Ta k dětství a dospívání prostě patří. Jsou součástí procesu, během kterého dítě poznává okolní svět a učí se, jak se v něm pohybovat.
Na rodičích v tomhle ohledu leží zodpovědnost za to, najít rovnováhu mezi ochranářskými tendencemi, důvěrou, které v děcko vkládají, a prostorem, který svému potomkovi musejí dát, aby se normálně vyvíjel. Pro někoho to může být celkem náročné, ale komu se to podaří, tomu za to děti v dospělosti určitě poděkují.
