Článek
„Rozsáhlý výzkum kanadských psychologů ukazuje, že u dětí žijících s nevlastním rodičem existuje statisticky stokrát vyšší riziko týrání či zabití než u dětí žijících s oběma biologickými rodiči,“ připomíná obhájkyně dětských práv Katy Faustová.
Právě násilí nevlastních rodičů páchané na dětech v jedné domácnosti je známé jako Popelčin efekt. Jen velmi slabý odvar toho, co se v některých reálných domácnostech děje, naznačují pohádky o Popelce, Mrazíkovi nebo o Dvanácti měsíčkách.
Nevlastní otcové se častěji na dětech dopouštějí fyzického násilí a sexuálního zneužívání, nevlastní matky psychického týrání nebo selektivního zanedbávání, kdy preferují vlastní dítě a k nevlastnímu se chovají ošklivě až brutálně.
Většinou je nikdo nepodezírá
Evoluční psycholog a behaviorální vědec Gad Saad se pokaždé na první přednášce studentů ptá, co je předpokladem číslo jedna pro domácí násilí na dětech. Studenti zmiňují třeba skutečnost, že byl rodič sám v dětství zneužíván nebo měl kriminální minulost či sklony k alkoholismu.
„Jakmile se mi sejde asi dvacet reakcí, řeknu studentům, že nikdo nepřišel se správnou odpovědí a prozradím jim, že tím nejsilnějším prediktorem je přítomnost nevlastního rodiče. Pokaždé si znovu potvrdím, že to málokoho napadne.“
Největší nebezpečí pod jednou střechou
Podle Katy Faustové se společnost nechává uchlácholit tvrzením, že na biologii nezáleží, protože rodinu tvoří láska. Děti potřebují mámu a tátu a pokud jsou dospělí šťastní, budou šťastné i děti. Kdyby to tak opravdu bylo, pak by se dětem, které žijí se svou matkou a jejím partnerem, dařilo skvěle, protože mají dva rodiče a dospělí jsou šťastní.
„Zkuste si však zadat do vyhledávače ,matčin partner‘ a vyjedou vám články s titulky jako ,matčin partner přivázal dceru k posteli a ubil ji k smrti‘ a podobné hrůzy. Obecně jakýkoli nepříbuzný muž, který sdílí obytný prostor s dítětem, zejména pokud o něj má pečovat o samotě, je statisticky nejnebezpečnější osobou v životě dítěte.“
Evoluční vysvětlení z říše zvířat
K pochopení toho, proč jsou někteří nevlastní otcové tak nebezpeční, může pomoci jiný živočišný druh. Evoluční psycholog Gad Saad rád používá ten lví.
Ve světě divokých kočkovitých šelem jsou lvi jediným nesolitérním, tedy společenským druhem. Všechny ostatní jsou samotářské a dohromady se dávají jen kvůli páření. Lvi však žijí ve smečkách.
Obvykle v nich je několik dominantních samců, kteří ty ostatní vytlačí, protože si chtějí zajistit výhradní přístup ke lvicím. Frustrovaní mladí samci se pak potulují po savaně a snaží se dostat k jiným samicím.
„Přijdou k nové smečce, buď bojují na život a na smrt s původními samci a porazí je, nebo je vyženou a smečku převezmou. Jako první věc noví dominantní příchozí samci zabijí všechna mláďata,“ popisuje vědec. Proč? Do svých mláďat hodně investují, ale do cizích investovat nechtějí.
Přírodě nezáleží na tom, aby byla laskavá. Chce řešit evolučně relevantní problémy, což se nám může občas zdát velmi kruté.
Děti nenávidí, nebo je milují jako vlastní
Na sociálních sítích dokonce existují skupiny nevlastních rodičů, kde padají otázky jako: „Nenávidím své nevlastní děti, co s nimi mám dělat?“
„Je těžké mít trpělivost i s vlastním dítětem, ale biologie umožňuje určitou úroveň ochrany a propojení, kterou pouhý záměr být rodičem nebo jen v romantickém vztahu s biologickým rodičem dítěte neposkytuje. A neříkám, že neexistují úžasní hrdinští nevlastní rodiče, protože existují,“ připouští obhájkyně dětských práv Faustová.
Dodává, že mnoho z nich k tomu, aby se stali úžasnými nevlastními rodiči, musí překonat značné překážky. S biologickým cizincem v podstatě pracují proti mnoha zavedeným systémům.
„Protože překážek je spousta, musí například adoptivní rodiče procházet rozsáhlým prověřováním. Bylo by žádoucí se na něco takového zaměřit u všech nepříbuzných lidí, kteří dostanou možnost se o děti starat. Nestačí říct si ,chci vychovávat dítě‘, je nezbytně nutné se k němu chovat, jako by se vám narodilo,“ uzavírá.
