Dítě není a nemůže být váš kámoš. Najděte si přátele a důvěrníky mezi dospělými

I když většina rodičů snad musí aspoň trochu cítit, že není přirozené dělat si z vlastních dětí kamarády, v praxi tento nešvar podle psychologa Freda Peipmana přetrvává po celé generace.

„Být nejlepším kamarádem svého dítěte není v popisu práce rodiče,“ přidává se koučka se specializací na rodičovství Dana Hirtová.

„Pokud tuto svou ,práci‘ aspoň většinou děláte správně, vaše děti začnou věřit, že jim kryjete záda tak jako žádný kamarád,“ říká. To jim dává větší než slušnou šanci dozrát do mladé dospělosti s důvěrou ve vlastní schopnost budovat vztahy a kariéru a naplňovat své další ambice.

Psycholog Peipman pracoval s mnoha dospívajícími, kteří byli pro mámu nebo tátu důvěrníkem, poradcem či společníkem na večírky. Děti se mu svěřily s mnoha znepokojivými zkušenostmi podobnými této: „Říkám své dceři všechno. Můžeme spolu probírat naprosto cokoliv, včetně podrobností z mého sexuálního života. Takový vztah matka-dcera je fantastický,“ vyslechl si od matky jedné teenagerky. Ano, fantastický pro ni, ale ne pro její dceru.

„Ani jedno není pro děti v dané fázi života vhodné. Nejsou na to ještě zralé. Jejich vývoj a pozdější dospělé vztahy to může negativně poznamenat,“ varuje odborník. „Najděte si kamarády mezi dospělými,“ vyzývá.

Kamarádi jsou si rovni. Podporují jeden druhého v jeho nejdivočejších nápadech, i v těch, které nejsou v souladu s rodinnými hodnotami a pravidly. Jsou to parťáci.

„Touha kamarádit s malými potomky je bezpředmětná, protože jsou na svých rodičích zcela závislí. Je to jako by batolata chápala rozdíl, který musí existovat mezi rodičem a dítětem: ,Když mě přebaluješ, jsi můj šéf.‘ Jakmile začnou být děti samostatnější, je těžší rozlišovat, kdo komu šéfuje, což mezi kamarády obvykle neexistuje,“ vysvětluje Hirtová.

Největším nebezpečím je, že pokud opustíte své rodičovské povinnosti, nebo je zcela uvolníte, bude těžké vymáhat dodržování pravidel. „Rodičovství funguje jako důvěra. Jakmile ji ztratíte, je těžké ji získat zpět. Neriskujte to.“

Rodiče se snaží být kamarádkou nebo kamarádem z mnoha důvodů. Například chtějí být vnímáni jako „cool“, nechtějí, aby se na ně děti z jakéhokoli důvodu zlobily nebo se v nich zklamaly. Také může nastat situace, kdy potřebují někoho, s kým mohou mluvit o všem, včetně intimity, a dítě je „po ruce“. „Ze strany rodiče jde o zradu. Brzdíte tím emocionální vývoj dítěte,“ varuje koučka.

„Situaci ,moje dítě je moje nejlepší kamarádka‘ vídám až příliš často u rozvedených lidí, kdy máma nebo táta dítě využívá jako důvěrníka, který jim poskytuje emocionální podporu,“ přidává Peipman. Děti to ohromně zatěžuje. Výchova vyžaduje autoritu, soucit, péči, lásku a hlavně vedení. Nemají sílu, kapacitu ani emoční zralost na to, aby mohly svému rodiči v takových situacích dávat podporu, jako by jim ony měly dělat rodiče.

„Pokud si kladete otázku, jestli to děláte, pak nejspíš ano, ale zeptejte se na to svého dítěte,“ doporučuje. „Je běžné, že člověk vylévá frustraci na lidi kolem sebe, ale musí být schopen vycítit, kdy to přináší více trápení posluchači než podpory stěžovateli.“

Pokud se vzdáte své role rodiče ve prospěch kamarádství se svými dětmi, zatlačíte je do situace, kdy se musí starat samy o sebe, což je zadání, které prostě nejsou schopné splnit.

Být rodičem je mnohem těžší a složitější než být kamarádem. Musíte dětem znovu a znovu sdělovat špatné zprávy a stanovovat jim limity. Musíte jim poskytovat konstruktivní zpětnou vazbu k jejich jednání a vyvozovat důsledky.

„Za takové činy nejspíš u dětí nevyhrajete titul rodič roku. Rodičovství je ale velmi důležitý úkol. Vy jste pro vaše děti nesmírně důležití. Kamarádů budou mít spoustu, ale nemají žádnou jinou mámu a jiného tátu. Během rodičovské cesty můžeme udělat spoustu chyb, ale této se musíte vyhnout,“ uzavírá Dana Hirtová.