Článek
Trestání tichem, tichá domácnost či tichá péče je chování, které má těžký dopad na psychiku. „Jedná se o úmyslné i neúmyslné odpírání nebo odmítání komunikace,“ uvádí terapeutka Chelsey Fjeldheimová.
Proč je takové ticho zničující? Jak ukazují odborné studie, když si myslíme, že je ohrožena sociální vazba s někým pro nás zásadním, aktivuje se v našem mozku oblast zodpovědná za zpracování bolesti. Ignorace nebo odmítání tedy doslova bolí.
Trestání tichem v praxi
Trestání tichem vypadá třeba tak, že když je rodič na dítě naštvaný, nekřičí, neplácne ho, ale uštědří mu ostrý pohled, na jaký se nezapomíná. Pak se odvrátí a dlouho se na potomka ani nepodívá. Celý den, někdy i několik dní v kuse na dítě nepromluví, ignoruje ho.
Dítě se naučí takového pohledu děsit. Pokaždé, když si ho všimne, ví, že nějak významně zklamalo, něčím se provinilo. Je to pro něj zraňující, a tak se snaží rodiče nějak potěšit, aby s tím přestal.
„Trestání dítěte tichem v něm vyvolává úzkost a nejistotu. Myslí si: ,Maminka mě nemiluje. Tatínek mě nemá rád.‘ Vysvětluje si to tak, že je bezcenné a nehodné lásky. Výsledkem je negativní obraz sebe sama,“ vysvětluje terapeutka Kerrie Jamesová.
Lidé, kteří jsou v dětství často trestáni tichem, pak mlčení používají v dospělosti jako destruktivní techniku hádky.
Proč rodiče trestají děti tichem
V romantických vztazích člověk ztichne, aby se vyhnul konfliktu, potrestal partnera nebo když ztuhne a není schopný komunikovat. Ve vztahu rodič a dítě se to děje spíš v případech, kdy se rodič cítí zahlcený a bezradný.
Podle Fjeldheimové se tak rodič snaží dítěti sdělit, že je kvůli němu v náročné situaci a že mu dítě ublížilo. „Druhou možností je domněnka, že je lepší se stáhnout, než se rozzuřit. Je to zoufalá potřeba ovládat svou vlastní reakci.“