Oblíbené fráze boomerů, které jejich děti nesnášely, ale čas ukázal jejich pravdivost

Podívejte se s námi na výběr těch nejklasičtějších boomerských frází, které se navzdory posměchu či skepsi generace Z ukazují jako trefné. Možná budete překvapeni, kolik pravdy, kterou jste si dříve nebyli ochotni připustit, v nich dnes najdete.

Generace boomerů vyrůstala v době, kdy byl perfekcionismus považován za ctnost. Každý, i ten nejmenší úkol byl příležitostí prokázat svou hodnotu – a ledabylost se neodpouštěla. Dnešní svět sice klade důraz spíš na pokrok než na dokonalost, ale přesto má staré pravidlo „dělej věci pořádně“ stále co říct. Pečlivě odvedená práce s sebou totiž nese nejen výsledky, ale i jistotu, že jsme ke svým povinnostem přistoupili s odpovědností a respektem. Navíc, jak upozorňuje časopis Psychology Today, vedou nedbalé návyky k nedbalému životu.

V dětství nám připadalo, že nám touto větou rodiče upírají věci, po kterých toužíme nebo je máme rádi. Dnes však, v době inflace, rostoucích nájmů a cen, kdy oblíbené latté v některých řetězcích stojí doslova nesmyslné částky, se finanční disciplína stává bolestivě aktuální. Jedním z hlavních důvodů, proč se lidé i přes vyšší příjmy cítí stále bez peněz, je tzv. lifestyle creep neboli inflace životního stylu, tedy nenápadné zvyšování životních nákladů. Ukazuje se, že zvládat finance není jen o vydělání více peněz, ale hlavně o tom neutratit všechno hned, jak peníze přijdou.

S věkem si stále více uvědomujeme, že život opravdu není jen o píli a snažení. Hraje v něm roli i načasování, systém, do kterého se narodíme, a často i štěstí. Podle výzkumu může právě přijetí neveselé skutečnosti, že život není spravedlivý, vést k větší psychické odolnosti a lepší duševní pohodě. Je to tvrdá lekce – ale klíčová, pokud se nechceme zhroutit pokaždé, když se věci nevyvíjejí podle plánu.

Když nám rodiče kdysi připomínali, že bychom měli poděkovat i za dárek, který jsme si nepřáli a nelíbil se nám, přišlo nám to jako naprostá absurdita. Přitom nejde jen o zdvořilost. Je to o ochotě se na chvíli zastavit, vnímat druhého a ocenit jeho snahu. Takové gesto ukazuje, že nám záleží na člověku a nejen na tom, co nám dal či co pro nás udělal. Vděčnost je sociální měna, která si drží svou hodnotu napříč generacemi. A upřímné děkuji? To má obrovskou sílu – mnohem větší, než si často připouštíme.

V dětství jsme tuto větu často slyšeli ve chvílích, kdy se dospělí chtěli vyhnout zdlouhavému vysvětlování. Ale jak stárneme, začínáme chápat, že některé věci zkrátka nelze úplně pochopit, dokud si je sami neprožijeme. Což potvrzuje i vědecká studie, podle které s věkem dochází ke změně vnímání. Náš mozek dozrává a lépe chápe složitosti. Zkušenosti si totiž nelze stáhnout jako aplikaci. Neexistuje žádný Život 2.0 v App či Google store, všechno si musíme nainstalovat ručně, často metodou pokus–omyl.

V pubertě nám tato fráze často připadala jako pokyn, abychom raději mlčeli a emoce dusili v sobě. Ale v dospělosti, kdy se učíme pohybovat ve vztazích a rodinných dramatech, stále lépe chápeme, že diskrétnost má svou hodnotu, zvlášť v dnešní době sdílení všeho na sociálních sítích. Ne všechno přitom musí být zveřejněno na internetu. Někdy je soukromí tím největším projevem sebeúcty a zralosti. Rodiče nám tím neříkali, ať potlačujeme své pocity, jen nás učili vybírat si, komu a co sdělíme.

Kdysi tato věta působila jako výčitka pokaždé, když jsme si dovolili postěžovat si na šéfa nebo práci, která nám nic nedávala. Jenže v době, kdy se pracovní jistoty tenčí a výpověď může přijít stejně nečekaně jako aktualizace operačního systému, se vděčnost za zaměstnání stává nečekaně praktickou dovedností. Průzkum z roku 2023 ukazuje, že lidé, kteří se dokážou soustředit na to, co v práci funguje, bývají psychicky odolnější a stabilnější. Být vděčný neznamená spokojit se s málem – ale uznat, že mít příjem, když svět kolem kolísá, není samozřejmost.

Nutili vás rodiče, prarodiče či učitelé ve škole vše dojídat, a když jste to odmítali, tak hned začali s přednáškou o hladových dětech v Africe? Dnes se plýtvání jídlem stalo obrovským globálním problémem, kdy je každý snědený zbytek na talíři vnímán jako malý krok k větší ohleduplnosti. Jde o vědomé nakládání se zdroji, které nejsou nevyčerpatelné. Rodiče nám tak nechtěli zkazit chuť k jídlu, chtěli nás naučit vážit si toho, co máme.

Děti tato slova často vnímají jako pokus o cenzuru – proč neříkat, co si myslíme? Jenže s přibývajícími roky zjišťujeme, že ne každý názor musí okamžitě zaznít. Až s věkem si člověk uvědomí, jak vyčerpávající může být život poblíž někoho, kdo neumí filtrovat svou negativitu. Ne každá myšlenka musí být vyslovena a ne každý názor si zaslouží publikum. Umění sebeovládání je tak vnímáno jako cenná dovednost, zvlášť v dnešní době online komentářů a unáhlených výkřiků.

Rodiče nás učili být laskaví, přizpůsobiví a vycházet s každým – i s těmi, které nemáme rádi. Jenže s přibývajícími roky zjistíme, že ne každý člověk si zaslouží naši pozornost a energii. Neustálá snaha zavděčit se všem je přímá cesta ke ztrátě sebe sama. Umět si vybírat, koho si pustíte do života, není nezdvořilé, je to forma sebeochrany.

Dříve jsme nechápali, proč nás někdo nutí chovat se slušně i k lidem, kteří nám v minulosti nějakým způsobem ublížili. Až v dospělosti jsme pochopili, jak křehké a proměnlivé lidské vztahy mohou být. A také, že nikdy nevíme, kdy někoho z minulosti znovu potkáme a jak to ovlivní naši budoucnost. „Vždy tedy záleží na tom, jak se rozloučíte. Nemusí to být v dobrém, ale alespoň slušně,“ radí odbornice na vztahy Georgia Weirrová.

V dnešní době nejisté ekonomiky, klimatických krizí a neustále se měnících oborů už záložní plán nevypadá jako pesimismus, ale jako chytrá strategie. Mít pojistku neznamená, že nevěříte sami sobě, ale to, že víte, jak nepředvídatelný život může být, a jste připraveni zareagovat. Pokud vám tedy rodiče neustále vštěpovali, abyste měli záložní plán, chtěli vás naučit myslet dopředu.

Dospělost s sebou přináší jedno kruté, ale osvobozující zjištění: není v lidských silách potěšit každého a snaha o to může člověka zničit. Ostatní si do vás stejně promítnou své vlastní představy a budou vás soudit, ať uděláte cokoli. V určitém bodě je třeba sundat masku, přestat hrát roli a začít žít sám za sebe. Nastavování hranic není projev sobectví. Je to akt respektu vůči sobě i těm ostatním. Protože kdo se nevymezí, ten se snadno ztratí.

Pokud jste tuto větu doma slýchávali, pak to nebyla výčitka, ale dobře míněná rada, která vás měla naučit, že unáhlená rozhodnutí učiněná pod tlakem nebo v rozrušení mohou být špatná. Lepší je nechat si čas na rozmyšlenou. Ráno se na věc podívat znovu a až na základě toho učinit rozhodnutí. „Pokud si dopřejeme čas, nenecháme se strhnout emocemi, pak získáme tolik potřebný nadhled, a tedy i rozumnější řešení,“ uzavírá odbornice.