Nechtějí děti a musí to vysvětlovat. Proč dobrovolná bezdětnost stále budí emoce?

Proč je společnost stále vnímá jako ty, kteří myslí hlavně sami na sebe? Dobrovolná bezdětnost totiž narušuje představu o tom, jak by měl vypadat běžný životní příběh. Podle psycholožky Jennifer Waitling Nealové z Michiganské státní univerzity bývají dobrovolně bezdětní lidé častěji vnímáni odlišně, přestože se ve většině sledovaných charakteristik od rodičů výrazně neliší. Těchto lidí je přitom mnohem víc, než si uvědomujeme. Mnozí z nich o tom ale raději nemluví.

Zajímavé je, že ani samotní dobrovolně bezdětní lidé nevidí odpověď černobíle. „Možná jsme trochu sobci. Většinou nechceme děti kvůli vlastnímu pohodlí. Ale nemyslím si, že jsme větší sobci než lidé, kteří děti mají,“ říká Petr, který se rozhodl pro život bez potomků.

Jeho úvaha otevírá otázku, kterou si psychologové pokládají také. Pokud za projev sobectví považujeme rozhodování podle vlastních představ o životě, pak lze podobně nahlížet i na rozhodnutí stát se rodičem.

Když se lidí zeptáte, proč chtějí děti, často odpovídají, že si přejí rodinu, chtějí zažít rodičovství, mít komu předat své zkušenosti nebo naplnit vlastní představu o budoucnosti.

Zároveň ale předpokládáme, že rodičovství je vedeno především péčí o druhé. Ve skutečnosti bývají důvody mnohem pestřejší. Někteří lidé chtějí předat své hodnoty další generaci, jiní touží po rodině nebo po zkušenosti mateřství či otcovství. Podobně uvažuje také Tamara. Podle ní odpověď na otázku, proč lidé chtějí děti, často začíná slovy „já chci“.

Představa bezdětného člověka, který nechce přijít o svůj volný čas, peníze nebo kariéru, je přitom jen jedním z mnoha možných příběhů. Lucie například říká, že si nikdy nebyla jistá, zda by dokázala být matkou, jakou by dítě potřebovalo. „Raději nebudu mít žádné dítě, než aby vyrůstalo s pocitem, že nebylo chtěné. Kdybych si ho pořídila jen proto, aby se na mě okolí nedívalo jako na bezdětnou, považovala bych to za mnohem větší sobectví.“

Eliška k rozhodnutí dospěla jinou cestou. Rodinu si podle svých slov dlouho přála, ale ne za každou cenu. „Potřebovala jsem mít vedle sebe partnera, se kterým bych cítila, že to zvládneme. Takového jsem nepotkala. A pak přišel věk, kdy jsem si uvědomila, že už bych to nezvládla. Od té doby jsem dobrovolně bezdětná.“

Její zkušenost připomíná, že za životem bez dětí nestojí jeden univerzální důvod. Někdo po rodičovství nikdy netoužil, jiný zvažuje zdravotní komplikace nebo nejistotu budoucnosti. Další nenašli okolnosti, ve kterých by se pro výchovu dítěte cítili připraveni.

Podle psycholožky Tanji Gerlachové z Leibnizova institutu bývají dobrovolně bezdětní lidé často vnímáni jako méně zralí, méně naplnění nebo sobečtější než rodiče.

Neznamená to však, že by takoví skutečně byli. Gerlachová spojuje podobné soudy především s představami o tom, jak by měl vypadat správný dospělý život. Lidé podle ní často nevnímají rodičovství jen jako jednu z možných životních cest, ale jako přirozený krok, který k dospělosti patří.

Kdo se rozhodne jinak, může v jejich očích působit jako někdo, kdo se vyhýbá odpovědnosti nebo odmítá důležitou společenskou roli. Právě odsud pramení část stereotypů, které dobrovolně bezdětné provázejí.

Přesto se kolem dobrovolně bezdětných stále drží představa, že jim něco podstatného chybí nebo že svého rozhodnutí jednou budou litovat. Zkušenosti lidí, kteří se pro život bez dětí rozhodli, ale ukazují mnohem pestřejší obraz. Někdo po rodičovství nikdy netoužil, jiný nechtěl přivést dítě do nejistých podmínek a další nenašel partnera, se kterým by se na tento krok cítil připravený.

Možná proto není nejdůležitější otázkou, zda jsou bezdětní sobci, ale to, proč právě oni musí své rozhodnutí stále vysvětlovat, zatímco rodičů se na jejich volbu ptá jen málokdo.