Když partner nechce děti: Zůstat, nebo odejít?

Vztah přitom může v přítomnosti fungovat, partneři si rozumějí, je jim spolu dobře. Jenže jejich představy o budoucnosti se zásadně rozcházejí. Rozhodnutí, zda zůstat, nebo odejít, se pak netýká jen vztahu jako takového, ale i vnitřního nastavení každého z partnerů.

Pro psychology a terapeuty jde o jeden z nejzásadnějších testů partnerské kompatibility. „Touha po rodičovství je u mnoha lidí úzce spojená s pocitem vlastní identity. Když partner tuto cestu odmítá, druhý z páru často čelí existenciální krizi. Musí se buď vzdát části své představy o sobě samém, nebo vztahu,“ říká psycholog a psychoterapeut Pavel Pařízek z platformy Terapie.cz.

Podle něho nejde o konflikt, který by bylo možné vyřešit kompromisem. Zatímco většinu partnerských sporů lze vyjednat, tady žádná střední cesta neexistuje. „Buď dítě bude, nebo nebude. A právě tato neřešitelnost zvyšuje psychický tlak na oba partnery,“ dodává.

Člověk, který po dítěti touží, může postupně prožívat zármutek nad životem, který se nikdy nenaplní. Truchlí nad budoucností, která se rozpadá ještě dřív, než vůbec začala. Současně se může měnit pohled i na samotný vztah. To, co dřív fungovalo, začne působit jako překážka. Partnerství, které bylo zdrojem bezpečí, se postupně mění v prostor vnitřního napětí a úvahy o tom, zda má smysl v tom dál pokračovat.

Setrvání v takovém vztahu často znamená dlouhodobý psychický tlak. „Jde o situaci chronického stresu, který plyne z neřešitelného dilema,“ říká Pařízek. Pokud jeden z partnerů zůstává navzdory nenaplněné touze po rodičovství, začínají se postupně hromadit destruktivní emoce.

Jednou z nich je zatrpklost. Nemusí se projevovat otevřeně, ale postupně se propisuje do vztahu. „Partner, který se své touhy vzdal, může druhého nevědomě obviňovat za cenu, kterou zaplatil,“ popisuje Pařízek. V praxi se to pak často projeví přehnanými reakcemi na drobné konflikty, pasivní agresivitou nebo citovým odstupem.

Dalším častým důsledkem je vnitřní rozpor ohledně samotného vztahu. Člověk může svého partnera milovat a zároveň ho vnitřně vinit za to, že mu znemožnil stát se rodičem. Tato rozpolcenost vede k pocitu uvíznutí a k neustálému vnitřnímu přemítání, zda zůstat, nebo odejít. „Tohle dlouhodobé váhání je psychicky velmi vyčerpávající,“ upozorňuje Pařízek.

Situaci navíc zesiluje sociální tlak a srovnávání s okolím. Když přátelé zakládají rodiny a běžné rozhovory se točí kolem dětí, připomíná to stále dokola to, co chybí. Frustraci pak často doprovází pocit bezmoci. Na rozdíl od jiných životních situací tu totiž neexistuje řešení, které by uspokojilo obě strany.

Vinu přitom mohou prožívat oba partneři. Ten, kdo dítě nechce, si může vyčítat, že druhému brání v naplnění zásadní životní touhy. Ten, kdo dítě chce, zase zápasí s pocitem viny za to, že není schopný být spokojený s tím, co má. Jak dodává Pařízek, tlak často roste s časem. Blížící se hranice plodnosti, zejména u žen, dělá z tématu naléhavou otázku, která může vyústit v ultimáta nebo unáhlená rozhodnutí.

Ne každý konflikt kolem dětí má ale stejnou dynamiku. Podle psycholožky a psychoterapeutky Alexandry Hrouzkové se v čase může měnit nejen vztah, ale i samotné postoje partnerů. „Každý z nás se v průběhu života vyvíjí, mění se jeho hodnoty i priority. Někdy se názor na rodičovství promění postupně, jindy přijde náhle jako výsledek ušlé životní cesty,“ vysvětluje.

Zásadní je podle ní schopnost si vlastní změnu přiznat a dokázat ji otevřeně komunikovat. Pokud se ale partneři v otázce dětí dlouhodobě neshodnou a jeden z nich se druhému přizpůsobí proti své vůli, nebývá takový stav dlouhodobě udržitelný. Volba zůstat bezdětný kvůli partnerovi vyžaduje, aby si to člověk dokázal vnitřně „ošetřit“ a nést i s odstupem let.

Hrouzková zároveň upozorňuje, že cesta k rozhodnutí často nevede přes rychlé odpovědi, ale přes odstup a sebepoznání. „Vyznat se ve vlastních pocitech není v emočně vypjaté situaci jednoduché. Pomáhá čas, nadhled a vnímání toho, co nám říká vnitřní hlas.“

Do rozhodování může vstupovat i otázka, zda je partnerovo přesvědčení „nechci děti“ definitivním postojem, nebo spíš výrazem obav. Podle psychoterapeutky Zuzany Steigerwaldové je důležité rozlišovat mezi skutečným rozhodnutím a strachem.

„Jiná situace je, když člověk děti opravdu nechce, a jiná, když se je bojí chtít,“ vysvětluje. Rozdíl se často ukáže v tom, zda je partner ochotný o svých důvodech mluvit, vracet se k nim a zkoumat je v čase.

Steigerwaldová zároveň varuje před dlouhodobým čekáním v naději, že se partner změní. Pokud se téma opakovaně uzavírá nebo zlehčuje, může jít spíš o oddalování řešení než o otevřenost ke změně. Zůstávat v takovém vztahu pak znamená popírat vlastní touhu, což s sebou dříve či později nese následky.

Otázka, zda zůstat, nebo zvolit jinou cestu, nemá jednoduchou odpověď. V každém případě však každý nese odpovědnost za vlastní život a za to, co od něj očekává. Někdy to znamená smířit se se situací, jindy je lepší vykročit jinam a podstoupit riziko změny. V obou případech jde o krok, který nelze udělat za nikoho jiného.