Článek
O trpkém soužití matky s agresivním synem psaly Novinky už před dvěma lety. Tehdy péče o chlapce vyčerpávala ji i celou rodinu. Trápilo ji také to, že neměla dostatek času na svou desetiletou dceru.
„Jak Matěj roste, roste i jeho agresivita. Mám strach, že za pár let si s ním už neporadím,“ prozradila s tím, že se snažila najít zařízení, které by jí s péčí o syna pomohlo, ale bezúspěšně.
Poté, co svůj příběh zveřejnila, začal se samoživitelkou aktivně spolupracovat sociální odbor z bílovecké radnice. Zajistil jí pomoc od potravinové banky i charity. „A začal řešit pobytovou službu pro Matyho,“ popisuje Zuzana Kráčmarová a doplňuje, že od sociální pracovnice dostala seznam odlehčovacích a pobytových služeb a také center podpůrných skupin, které má obvolat.
Jenže narazila hned u první pobytové služby Sirius v Opavě. „Sdělili mi, že agresivní autisté nejsou jejich cílovou skupinou, že mám kontaktovat sociální odbor, který mi s hledáním vhodné služby pomůže. Tenkrát jsem se frustrací rozplakala, složku s kontakty odhodila a řekla, že už nikam volat nebudu,“ přiznává.
Matějovo chování bylo tehdy v normě. „Projevy agresivity sice byly na denní bázi, ale situace byla snesitelná,“ nastiňuje a dodává, že v kontaktu se sociálním odborem byla stále.
Problémy eskalovaly loni v červnu, kdy se chlapcův stav prudce zhoršil a agresivita rostla. Matějova psychiatrička proto kontaktovala Dětskou psychiatrickou nemocnici v Opařanech na Táborsku, která je od Bílovce vzdálená 320 kilometrů.
Matěj měl nastoupit v srpnu, jenže pár kilometrů před cílem dostal v autě agresivní záchvat. „Vysmekl se z pásů a začal kopat do sedadel, tlouct do oken. Seděla jsem vedle něj, pustil se do mě plnou silou,“ vzpomíná na smutné chvíle. Přivolaní záchranáři naložili Matěje i ji s nateklou rukou plnou modřin a odvezli je do Opařan. Odtamtud chlapce v září ve stabilizovaném stavu na žádost matky propustili.
V Dětské psychiatrické nemocnici v Opařanech na Táborsku strávil Matěj zhruba měsíc.
V listopadu 2024 se Matějův stav opět prudce zhoršil. „Rozhodl se rozbít si hlavu o topení, a jak jsem ho držela, aby si neublížil, tak mi vykloubil ruku. Měl tak šílené stavy autoagresivity, že byl pořád od krve. A útočil i na mě,“ prozrazuje matka se slzami v očích.
Situace byla neudržitelná, a proto Matěj skončil na psychiatrii v Opavě. Až v tu chvíli začaly úřady podle Kráčmarové vše intenzivně řešit. „Sociální pracovnice začala volat a zjišťovat dostupnost pobytových služeb. Jenže i ona dostávala stejné odpovědi jako já. Nenašla nic.“
U Matěje se střídaly pobyty doma s hospitalizací na psychiatrii. „Co chvíli k nám jezdila sanitka a převážela ho agresivního zpět do Opavy. Byla jsem absolutně psychicky i fyzicky vyčerpaná, začala se u mě projevovat tetanie a panické ataky, stresem jsem zvracela, nemohla spát,“ sděluje. Naštěstí ji podporovali a pomáhali nejbližší.
Naděje rodině svitla letos v dubnu, kdy byl Matěj zapsán do pořadníku domova Benjamin v Havířově. Domov byl plný a čekalo se, až se uvolní místo. „Na letní prázdniny sehnal kraj odlehčovací službu přes stacionář Mikasa, kde byl Maty tři hodiny denně. Jenže tři hodiny denně člověka nespasí a síly nenabere,“ konstatuje Kráčmarová.
Ta kvůli vyčerpání v červenci zkolabovala a dostala se do stavu, kdy přemýšlela o sebevraždě. „Chtěla jsem se na vše už vykašlat a skočit pod splav. Už jsem nemohla. Naštěstí mě zachránila mamka a strážníci, kteří mě dovedli domů.“
Pomoc jí poskytli krizoví interventi a psychiatrická nemocnice v Opavě, která, i když není odlehčovací službou, dítě na chvíli hospitalizovala. A zatímco Matěj tam jen letos absolvoval sedmý pobyt, ozval se havířovský Benjamin, aby dohodl jeho nástup už v průběhu ledna.
Během léta pomohl rodině stacionář Mikasa, který se o Matěje staral tři hodiny denně.
Díky tomu si Kráčmarová oddechla. Věří, že se vše začne zlepšovat. „Umístit těžkého autistu v České republice není jednoduché. Nefunguje to tak, že někam zavoláte a máte to vyřešeno. Mám pocit, že se to vždy řeší, až je situace neúnosná a hrozí tragédie,“ poukazuje Matějova máma.
„Přála bych si, aby se změnil systém podpory pečujících rodin a ty dostaly takovou míru podpory, kterou potřebují. Já situaci nakonec ustála, ale u jiných to může dopadnout tragicky,“ míní žena. Upozorňuje, že i přes to všechno měla štěstí na speciální školu, která syna pro náročné chování nevyčlenila z docházky, sociální pracovníky z Bílovce, pracovníky z organizace Mikasa i personál opavské psychiatrie.
„Kdybych na to byla sama, tak by zřejmě vyšel článek o tom, jak jedna máma nezvládla situaci, vzala své těžce postižené dítě a skočila s ním pod vlak. Někteří by zatleskali, že je o jednoho retarda a bláznivou ženskou méně, druzí by řekli, že oni by dítě do ústavu dali. Jenže jen málokdo ví, jak složité to je,“ uzavírá Kráčmarová.
ProŽeny.cz