Moje máma pije aneb Jak se děti vyrovnávají s tím, že opakovaně vidí matku opilou

Česko patří k zemím s nejvyšší konzumací alkoholu na osobu. Denně pije kolem 900 tisíc lidí. Společnost to stále nevnímá jako velký problém. Zajímavou diskusi vyvolal v roce 2018 film Úsměvy smutných mužů, který se soustředil na alkoholismus v mužském podání. Když ho před dvěma lety následoval Zápisník alkoholičky, začali jsme se více zajímat i o druhou stranu „barikády“.

Šest lidí z deseti má ve své blízkosti někoho, kdo bojuje s alkoholem. Kolik z toho je nezletilých dětí? To si můžeme jen tipnout, protože přesná data neexistují. V souvislosti s tím je alarmující fakt, že české ženy v pití alkoholu v posledních letech dohánějí muže.

Spouštěcím momentem bývá podle webu alkoholpodkontrolou.cz rozchod s partnerem, nenaplňující manželství, problémy s dětmi či se stárnoucími rodiči. Odborníci upozorňují také na nárůst počtu žen, jež začínají s pitím alkoholu z důvodu velkého tlaku v rámci pracovních povinností. Spadnutím do závislosti přitom ustupují všechny role do pozadí. Pro ženu najednou přestává být v soukromém životě důležité být nejen partnerkou, ale především mámou.

Matka je pro dítě symbolem bezpečí, bezpodmínečného přijetí, záchytným majákem na širém moři života. Když se žena pod vlivem závislosti toho všeho vzdá, dítě okamžitě ztrácí jistotu. Zůstává samo a je nucené příliš brzy dospět, což může mít dopad nejen na jeho sebehodnocení, ale i pohled na svět jako na bezpečné a spravedlivé místo.

„Dítě změnu okamžitě vycítí. Fakt, že ho rodič odsunul na druhou kolej, ale automaticky nepřijme a začne mu dávat najevo různými způsoby, že se něco děje. Malé děti se často ptají, proč je maminka tak smutná. Mladiství jsou už schopní říct na rovinu, že pije a někdy jsou jejich slova velmi tvrdá. Ale zatímco forma je různá, cíl stejný – dosáhnout toho, aby rodič se závislostí přestal a byl tu pro ně,“ vysvětluje adiktoložka Jiřina Frnoch Majerová.

Jenže nezabírá pláč, nezabírají prosby ani nefunguje představa dětí, že když budou nejhodnější ze všech, situace se změní. Dokud se totiž závislý člověk sám nerozhodne skoncovat se svými špatnými návyky, vše zůstává stejné.

Jako vedoucí oddělení závislostí ve zdravotnickém zařízení Remedis se Jiřina Frnoch Majerová setkává se ženami, které se již rozhodly problémy s pitím řešit. Když mají děti, často se schovávají za masku vzorné a dobré matky. „Až postupně, když si povídáme, jim na základě jejich sdílení dochází, že své děti kvůli alkoholu upozaďují, nebo dokonce zanedbávají,“ říká odbornice.

A jak na situaci nejčastěji reaguje nejbližší okolí? „V rodinách se opakovaně objevuje kodependence neboli spoluzávislost. Dospělí příbuzní mnohdy nechtějí o situaci vůbec mluvit nebo ji zlehčují. Podporují závislého v jeho návycích, aby byl schopen alespoň nějak fungovat, postarat se o rodinu, chodit do práce. Jenže dítě, které nenajde podporu, se cítí zrazené,“ upozorňuje adiktoložka. Když ji nemá ani u jiného dospělého, trauma se prohlubuje.

V případě závislých matek je to zvláště zraňující situace pro dcery, protože žena je pro holčičku velkým vzorem. Silně vnímá způsob, jakým si v životě vede, a spojuje je silné emocionální napojení. Říká se, že čas rány zahojí. Jenže příběhy žen, které prožily dětství ve stínu mámy závislé na alkoholu a rozhodly se ho s námi sdílet, ukazují něco jiného.

Nikdy jsem před okolím netajila, že mám mámu alkoholičku. Dlouho jsem ale jako dítě měla pocit, že jsem něco udělala špatně a kvůli tomu pije. Dneska cítím lítost vůči mně coby malému dítěti, co všechno jsem musela zažít.