Jedináček neznamená automaticky rozmazlené dítě. Klíčovou roli hraje styl výchovy a prostředí

Jedno dítě v rodině dnes už nikoho nepřekvapí. V některých zemích je to vnímáno jako zcela přirozená volba. V České republice však stále přetrvává názor, že vyrůstat bez sourozence je pro dítě nevýhodné. Rodiče pak často čelí nepříjemnému společenskému tlaku.

Někteří si za svým rozhodnutím stojí, jiní se nechají zviklat a pořizují si druhé dítě i tehdy, kdy to původně nezvažovali. Jedním z důvodů bývá obava z takzvaného syndromu jedináčka, který naznačuje, že bez sourozence dítě trpí a přichází o něco zásadního.

I přesto však jedináčků přibývá a lze předpokládat, že tento trend bude pokračovat i v budoucnu. Důvodů je celá řada. Lidé odkládají rodičovství, nemají dostatečné finanční zajištění nebo dávají přednost budování kariéry. A s jedním dítětem se všechny tyto oblasti života snáze kombinují.

„Syndrom jedináčka“ není starý pojem, objevil se až koncem 19. století díky psychologům Hallovi a Bohannonovi. Ti tehdy tvrdili, že děti bez sourozenců jsou rozmazlené, sobecké a osamělé. Mají vlastnosti, které by jim měly bránit v normálním životě. Hall dokonce označil být jedináčkem za „chorobu“.

Někdejší studie v Québeku ukázala, že děti bez sourozenců ve věku 6 až 11 let měly větší riziko psychických potíží. O pár let později ale jiní vědci přišli na to, že u menších dětí do pěti let není mezi jedináčky a dětmi se sourozenci v psychice žádný rozdíl.

Jenže tahle teorie byla časem podrobena značné kritice a dnešní věda ukazuje něco jiného. Jedináčci sice často dostávají víc rodičovské pozornosti, to však rozhodně neznamená, že jsou automaticky sobečtí. Koneckonců i v rodinách s více dětmi se najdou děti se sobeckými rysy. A naopak děti, které vyrůstají bez sourozenců, mívají často silnější vztah s rodiči.

Psycholožka Toni Falbová (narozena 1947), která jedináčky zkoumá už přes 40 let, tvrdí, že extra péče má často pozitivní dopad. Jedináčci podle ní v životě dosahují větších úspěchů než děti narozené jako mladší sourozenci a nepotřebují tolik navazovat silné citové vazby, protože láskou nejsou ochuzeni.

Výzkum z roku 2019, kterého se zúčastnilo přes dvacet tisíc dospělých, ukázal, že skutečnost, zda člověk vyrůstal jako jedináček nebo se sourozenci, nemá zásadní vliv na formování osobnosti. Výrazné rozdíly mezi oběma skupinami se neprokázaly.

Čínská studie z roku 2024 zaměřená na děti ve věku od devíti do patnácti let dokonce zjistila, že děti bez sourozenců projevují ve větší míře prosociální chování, tedy ochotu pomáhat, spolupracovat či zapojit se do dobrovolnictví. Klíčovým faktorem tak není počet dětí v rodině, ale styl výchovy a prostředí, v němž dítě vyrůstá.

Mýtus č. 1: Jedináčci mají problém vycházet s ostatními

Mnozí se domnívají, že dítě, které vyrůstalo bez sourozenců, nemá dostatek zkušeností s vrstevníky. Pokud má ale kontakt zvenčí, s vrstevníky, příbuznými, chodí na kroužky, sportuje a je sociálně aktivní, není důvod mít obavy. Stejně na tom mohou být i děti, které sice mají sourozence, ale s velkým věkovým odstupem.

Mýtus č. 2: Jedináčci jsou rozmazlení

Rozmazlenost není otázkou počtu dětí v rodině, ale přístupu rodičů. Americká pedagožka Susan Neumanová upozorňuje, že rozmazlené je dítě, kterému rodiče dovolí vše bez hranic. Jedináčci bývají naopak vychováváni přísněji, protože na ně rodiče více dohlížejí a často mají vyšší nároky.

Mýtus č. 3: Jedináčci jsou osamělí

Pocit osamělosti nezažívají jen jedináčci. I dítě se sourozenci se může cítit samo, pokud chybí skutečný vztah. A naopak mnoho jedináčků vyrůstá v hlubokých a pevných vztazích, které jim zajišťují citovou stabilitu. V dětství si sice často přejí mít sourozence, ale často spíše proto, že to od nich očekává okolí.

Mýtus č. 4: Jedináčci bývají pod tlakem rodičovské pozornosti

Pocit tlaku mohou zažívat všechny děti, bez ohledu na to, kolik jich v rodině je. Jedináček však nebývá srovnáván s ostatními sourozenci, což může znamenat méně stresu a větší vnitřní klid. Záleží především na výchovném stylu rodičů.

Některé děti, zvláště ty, které tráví většinu času mezi dospělými, mohou v určitém věku pocítit smutek z toho, že nemají sourozence. Někdy se dokonce snaží rodiče přesvědčit, aby jim „nějakého pořídili“. V jejich představách často vzniká obraz ideálního sourozence, s nímž by si rozuměly, hrály si a sdílely tajemství.

Psychologové tuto situaci označují jako syndrom nenarozeného sourozence. Nejde ale o oficiální diagnózu, spíše o přirozenou reakci na okolní svět nebo touhu po blízkém vztahu. Děti touto fází obvykle projdou podobně jako obdobím, kdy touží po poníkovi nebo pejskovi.

Pokud má jedináček kolem sebe dostatek vrstevníků, kamarádů a cítí se v citově bezpečném prostředí, potřeba sourozence často odezní stejně rychle, jako přišla. Někdy se může opět objevit, ale nebývá to nic, co by dítě trvale ovlivnilo.

Důležitou roli hraje reakce rodičů. Jestliže dítěti naslouchají, berou jeho pocity vážně, ale zároveň věcně a klidně vysvětlí, proč není sourozenec aktuálně možný, dítě se cítí pochopené a bezpečně přijaté. Takové přijetí může být mnohem silnější než samotné splnění přání.