Článek
Většina rodičů podobnou proměnu dobře zná. Ještě nedávno dítě vyprávělo, co se stalo ve škole. Pak se ale začne zavírat do pokoje, chce být častěji o samotě a společné večeře vymění za kamarády nebo telefon. Podobné změny jsou přirozenou součástí dospívání. Mladý člověk hledá vlastní identitu, potřebuje více soukromí a postupně se odpoutává od rodičů.
Touha být sám patří k dospívání. Útěk už ne
Častější odchody z domu nebo větší potřeba být o samotě ještě nejsou důvody k obavám. Útěk z domova už je ale něco jiného. Obvykle není součástí běžné puberty, ale jde o signál, že dítě přestává zvládat situaci, ve které se ocitlo.
„Za útěky z domova nejčastěji stojí potíže v rodině, problémy ve škole nebo útěk před vlastními negativními pocity. Dítě může odejít po hádce s rodiči, kvůli dlouhodobě špatným vztahům doma nebo ze strachu z trestu za zhoršený prospěch. Proto zvýšený počet útěků vídáme i v období vysvědčení,“ říká psycholožka Aneta Kovářová z Asociace klinických psychologů ČR.
Právě tady se rodiče často mýlí. To, co zvenčí vypadá jako vzdor nebo snaha rodiče potrestat, bývá ve skutečnosti pokus uniknout situaci, kterou dospívající přestal zvládat. Někdy je za útěkem skrytá i přirozená potřeba osamostatnit se. Pokud ale dítě dlouhodobě nemá prostor hledat vlastní cestu, nebo má pocit, že jeho potřeby nikdo neslyší, může se běžná pubertální snaha o větší samostatnost změnit v radikálnější řešení.
Varování přichází mnohem dřív, než se zabouchnou dveře
Útěk z domova většinou nepřijde bez varování. Jenže varovné signály nebývají tak nápadné, jak si rodiče běžně představují.
Podle Kovářové mohou být útěky plánované i impulzivní. Zatímco na ty první se dospívající připravují delší dobu, pro ty druhé se rozhodnou během několika minut. Právě proto neexistuje jediný varovný signál, který by rodičům spolehlivě napověděl, že se dítě chystá odejít.
„Zpozornět bychom měli ve chvíli, kdy se u dospívajícího objeví náhlá změna chování, která pro něj není typická. Může se stáhnout z kontaktu s okolím, přestává se zajímat o své koníčky nebo se změní jeho spánek, chuť k jídlu či celkové prožívání,“ říká odbornice.
Zajímavé přitom je, že rodiče a děti často stejnou situaci vnímají úplně jinak. Jak ve své studii upozorňuje tým americké psycholožky Joan S. Tuckerové, 40 procent dospívajících označilo za hlavní důvod útěku špatné vztahy s rodiči. Souhlasilo s nimi ale jen 7 procent rodičů.
Právě proto odborníci doporučují nepřehlížet změny v chování, i když se zpočátku mohou zdát nenápadné. Žádný z projevů sám o sobě ještě neznamená, že dítě plánuje útěk. Mohou však být signálem, že dlouhodobě prožívá něco, s čím si neumí poradit. Právě tehdy bývá důležitější začít se ptát a naslouchat než čekat na další konflikt.
Některé děti utíkají ke druhému rodiči
Útěk z domova nemusí vždy znamenat, že dítě zmizí na několik dní. U rozvedených rodičů může mít mnohem nenápadnější podobu. Sbalí věci a odejde do druhé domácnosti. Někdy proto, že tam cítí větší klid. Jindy očekává méně konfliktů a větší pochopení.
„Útěky mezi dvěma domácnostmi se mohou vyskytovat. V jisté míře poukazují na adaptabilitu dítěte, které hledá prostředí, kde se mu může dařit lépe. Složitější situace nastává ve chvíli, kdy se rodiče nedokážou domluvit a dítě začne situaci využívat, byť často nevědomě,“ vysvětluje psycholožka Kovářová.
Takové chování nutně neznamená, že si dítě vybírá „lepšího“ rodiče. Častěji hledá místo, kde se v danou chvíli cítí bezpečněji. Pokud mezi rodiči dlouhodobě přetrvávají konflikty, může se přesouvání mezi dvěma domácnostmi stát možností, jak se napětí aspoň na čas vyhnout.
Britská psycholožka Louise Hillová upozorňuje ještě na jeden důležitý fakt. Ani útěk ke známému člověku nemusí být automaticky bezpečný. Ve svém výzkumu zjistila, že každé jedenácté dítě bylo během útěku vystaveno nějaké formě ohrožení. Odborníci doporučují podobné odchody nebagatelizovat jen proto, že dítě odešlo ke známému člověku.
Nejdůležitější je chvíle, kdy se dítě vrátí
Když se dítě vrátí domů, první reakcí bývá obrovská úleva. Hned za ní ale zpravidla přichází vztek. Právě v tu chvíli se rozhoduje, jestli se důvěra začne obnovovat, nebo se propast mezi rodičem a dítětem ještě prohloubí.
„Je přirozené, že rodiče cítí strach nebo vztek. Tyto emoce si člověk nevybírá. Může ale ovlivnit, jak je vůči dítěti projeví. Místo křiku nebo vyhrožování je důležité pokusit se pochopit, co dítě prožívalo a před čím vlastně utíkalo,“ zdůrazňuje psycholožka.
Dítě potřebuje vědět, že se může vrátit
Žádná rodina nemá jistotu, že se jí to netýká. Dospívání přináší silné emoce, impulzivní rozhodnutí i přirozenou potřebu hledat vlastní cestu. Dítě nepotřebuje dokonalé rodiče a konflikty patří ke každému vztahu. Mnohem důležitější je, co přijde potom.
„Pokud převládne jen kontrola, může přijít boj o svobodu. Pokud naopak úplné odpojení a nezájem, může vzniknout pocit opuštěnosti. Paradoxně někdy největší ochranný faktor nejsou správně nastavená pravidla, ale opakovaná zkušenost, že doma lze přežít konflikt, že vztah vydrží i nepříjemné emoce a že člověk není milovaný jen tehdy, když funguje bez problémů,“ uzavírá Kovářová.
Možná proto není nejdůležitější otázkou, proč dítě uteklo, ale jestli ještě před tím mělo pocit, že doma může říct, co ho trápí. Právě to totiž často rozhoduje o tom, zda ve chvíli krize odejde, nebo požádá o pomoc.
