Článek
„Máma se mi svěřovala se vším. S hádkami s tátou, s penězi i se svými strachy. Dlouho jsem si myslela, že je to normální.“ Podobné zkušenosti popisuje řada dospělých, kteří až zpětně zjišťují, že v jejich rodině došlo k tiché záměně pozic. Místo aby péči přijímali, museli ji sami poskytovat.
Termín parentifikace zavedl rodinný terapeut a psychiatr Ivan Boszormenyi-Nagy. Označuje dlouhodobé obrácení rolí, při kterém dítě přebírá odpovědnost, která by měla zůstávat na dospělých.
Dítě si postupně zvyká, že musí být tím rozumným. Urovnává spory mezi rodiči, stará se o mladší sourozence a nabývá dojmu, že bez jeho pomoci by se rodina neobešla.
Začíná to nenápadně
V mnoha rodinách nejde o vědomé selhání rodiče. Důvodem může být rozvod, osamělé rodičovství, psychické potíže, nemoc nebo dlouhodobý stres. Dítě se snaží pomoci a postupně na sebe bere úkoly, které původně náležely dospělým.
„Tendence k nevyrovnanosti nebo dokonce obrácení rolí v rodině bývají zpočátku velmi nenápadné. Mohou vypadat jako zralost nebo schopnost vcítění,“ vysvětluje psychoterapeutka a odborná garantka kliniky Et Mentis Tereza Hartošová.
Okolí často takové dítě chválí. Je rozumné, samostatné, spolehlivé a na svůj věk mimořádně vyspělé. Jenže právě za touto zdánlivou výhodou se někdy skrývá skutečnost, že dítě muselo dospět příliš brzy.
Kdy už nejde o běžnou pomoc
Pomoc v rodině je přirozená součást života. Není problém, když dítě občas pomůže s mladším sourozencem nebo se podílí na chodu domácnosti. Hranice se však posouvá ve chvíli, kdy se stává hlavní oporou rodiče.
„Při hledání hranice je na místě otázka, kdo se v jaké chvíli stará o koho. Věc se komplikuje, pokud je v roli podpůrného elementu opakovaně pouze dítě,“ říká Hartošová.
Za obrácení rolí nelze považovat situaci, kdy dítě vidí smutného rodiče a obejme ho. Problém vzniká tehdy, když se z podobných okamžiků stane dlouhodobý vzorec. Třeba když dcera pravidelně poslouchá matčiny partnerské problémy, uklidňuje její úzkosti, nebo když syn cítí odpovědnost za to, aby doma panoval klid.
V terapiích se často objevují podobné zkušenosti. Lidé popisují, že měli pocit, že musí uklidňovat matku, aby nekřičela na sourozence, nebo otce ujišťovali, že zvládne finanční problémy rodiny. Jde o situace, kdy dítě postupně přebírá roli, která mu nepřísluší.
Následky se často projeví až v dospělosti
„Dlouhodobá parentifikace se často odráží v sebeobrazu a sebehodnotě člověka. Do dospělého života si zpravidla odnáší přehnaný pocit odpovědnosti za druhé a hranici mezi pomocí a sebeobětováním identifikuje jen velmi těžko,“ říká Hartošová.
Následky se mohou projevit různými způsoby. Častěji se objevují úzkosti, dlouhodobé psychické vyčerpání, potíže s odpočinkem nebo pocit, že člověk musí mít všechno pod kontrolou.
Mnozí lidé navíc neumějí odpočívat bez pocitu viny. Mají potřebu všechno zvládat sami a jen obtížně důvěřují ostatním. V partnerských vztazích se pak často dostávají do role zachránce. Přitahují je lidé, kteří potřebují pomoc, podporu nebo vedení.
Častá bývá také silná potřeba spoléhat se výhradně sám na sebe. Člověk si už v dětství osvojil přesvědčení, že se může opřít především o vlastní síly, a tento způsob fungování si přenáší i do dospělosti.
Proč je tak těžké nastavit hranice
Řada dospělých si uvědomuje, že je vztah s rodičem vyčerpává. Přesto se jen obtížně odhodlává ke změně.
„Pokud byla v rodině přítomna parentifikace, člověk často jedná podle vzorců, které si nese z dětství. Mnozí lidé žijí s identitou toho silného a nemají zkušenost, že hranice mohou být bezpečné,“ vysvětluje Hartošová.
Pokus o změnu pak bývá provázen pocitem viny. Dospělé dítě má strach, že rodiče zklame nebo opustí. Pokud navíc rodič reaguje výčitkami nebo zdůrazňuje vlastní bezmoc, bývá situace ještě složitější.
Nastavení hranice přitom neznamená odmítnutí rodiče. Znamená pouze odmítnutí role, která dítěti nikdy neměla patřit.
Péče o rodiče není totéž co převzetí jejich života
Zároveň je důležité nezaměňovat parentifikaci s běžnou mezigenerační pomocí. Ve vyšším věku rodičů je přirozené, že se role v některých praktických oblastech mění. Dospělé děti pomáhají s úřady, zdravotní péčí nebo každodenním fungováním.
Rozdíl spočívá v tom, jakou odpovědnost na sebe člověk přebírá. „Klíč není v tom, jestli pomáhá, ale jakou roli při tom zaujímá. Pokud přebírá odpovědnost za vnitřní svět rodiče, jeho rozhodování nebo emoce, dostává se situace mimo rovnováhu,“ upozorňuje Hartošová.
Pomoc rodičům je běžnou součástí života. Odpovědnost za jejich štěstí, osamělost nebo životní rozhodnutí by však dítě nemělo nést, bez ohledu na to, kolik je mu let.
