Turecká ves Cumalikizik je jak vystřižená z mayovek o Kara ben Nemsím

Jsou balkánsky barevná, mají tu pravou atraktivnost, úzké uličky stoupají do kopce, kde se ztrácejí, vše vydlážděné kameny. Trochu to připomíná scenérii z orientální série mayovek, kde se z přítele Indiánů Old Shatterhanda stává Kara ben Nemsí a ze Sama Hawkinse roztomilý hádží Halef Omar ben hádží Abú'l Abbás ibn hádží Dávúd al Gossarah. Kdyby na mě někde vyjuknul Žut, nebo dokonce turecký velitel Machredž z Mossulu, vůbec bych se nedivil.

Hora, která se zrovna ztrácí v mracích, je oblíbené lyžařské středisko v provincii Bursa.

Zatímco nad námi se povalují mraky vody, v Cumalikizilku je příjemné výletní počasí, kdy zdejší obyvatelé mohou nabízet vše, co turista nezbytně „potřebuje“. Kulinářské výrobky pocházejí z místních zdrojů, zrovna tak tkané a vyšívané textilie i drobné upomínkové předměty, ale ostatní produkty najdete stejné i jinde. Identita plyšových a plastových výrobků je jednoznačná. Trhovci vás do ničeho nenutí, žádné hlasité vychvalování zboží, přesto je to tak trochu kýčovité.

Cumalikizik má historii sahající k založení Osmanské říše, takže architektura je tu původní. Hlavním rysem jsou „převislé“ domy velmi barevné, v místech, kde se obydlí neopravovalo, vidím hliněné stěny zpevněné dřevěnou konstrukcí. Vesnice se před lety začala rekonstruovat, z původní ospalé se proměnila z velké části do turistické s obchody se suvenýry, je tu několik penzionů a hotelů, svá letní sídla tu mají i movitější obyvatelé Bursy (což je mj. čtvrté nejlidnatější turecké město - a rovněž to bylo první hlavní město Osmanské říše).

Překvapilo mě množství traktorů, které tu stojí u domů. Jsou to povětšinou staré, téměř historické kusy, jen pár modernějších strojů, z toho je patrné, že je Cumalikizlik stále zemědělskou vsí.

Ves byla založena, aby poskytovala příjem mešitě Orhan Gazi v Burse. Jméno Cuma (Pátek) znamená, že se tu v tento den scházeli muslimové ke společným modlitbám.

Vesnice s přídomkem kizik poskytovaly hamams , což jsou v islámských zemích veřejné parní lázně určené hlavně pro rituální očistu. Lázeň se doporučuje před každou páteční modlitbou, pro muslimy, i pro ty, kteří se jimi chystají stát, je povinná.

Z takto označených vsí jich údajně zůstalo čtrnáct, kde je lázeň v Cumalikiziku, jsem ale nevypátral. Že je tu malá mešita, je samozřejmé. Když o poledni zazněl muezzinův hlas z reproduktoru na věži minaretu, uvedlo to do transu jednoho psa, na ty narazíte v Turecku zrovna jako na kočky všude, a doprovázel předčitatele koránu táhlým vytím. Jestli to dělá každý den, tak potěš koště. Po čtvrthodině padl vysílen, to muezzinovo svolávání věřících utichlo.

Ve vsi stojí 270 osmanských domů, obydleno jich je údajně 180, značná část je po rekonstrukci. Mají dvě až tři patra, uličky jsou úzké, dešťovou vodu odvádějí kamenné žlábky uprostřed kočičích hlav.

Na jednom domu visí cedule, že je tu malé muzeum a že je Cumalikizik zapsán na seznam kulturního dědictví UNESCO.

I přes všední den je tu docela dost návštěvníků, povětšinou Turků, kteří jen procházejí romantiku známou z televize a kin.

Jako všude v Turecku, také zde jsou veřejné záchodky. Bývají kombinované – turecký s otvorem v podlaze a k tomu klasický evropský.

Tady byly i mušle pro pány, které si někdo spletl s mísami. Bohužel to není až tak neobvyklé.

Cestou k autobusu jsem si koupil na utěšení žaludku vynikající místní morušový mošt. Osvěžil a před obědem v Burse, kde nabízejí vychvalovaný iskenderský kebab, dal zapomenout i na to nehezké.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Zájezdy do Turecka