Nejen vltavskými vyhlídkami živ je turista v srdci skal u Teletína

V této části přírodního parku Střed Čech, na území mezi řekami Sázavou a Vltavou (podstatně blíže k té druhé), stojí za pozornost přinejmenším ještě jeden zatopený lom a dvě místa s vodopády a peřejemi.

Cestu za přírodními cíli otvíráme zmíněným lomem; lokalita v minulosti využívaná k těžbě žuly se nachází východně od Teletína, neznačenou cestou je to k ní půl kilometru. Samotný lom, poměrně skrytý, zaujímá místo na návrší porostlém převážně buky. Přímo na místě je patrné, že tato dnes již přírodní památka má velice strmé stěny. Na délku má lom zhruba dvacet metrů, na šířku metrů tucet – a na dno se pochopitelně nedohlédne. Uvádí se, že je patnáct metrů hluboko; navíc místo je téměř po okraj plné vody.

Ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století se tu dobýval materiál, jehož výsledkem byly kvalitní žulové kostky určené pro stavby mostů, ale také mj. pro budování nedalekého štěchovického zdymadla. V padesátých letech byl založen u Teletína ještě jeden, podstatně větší lom. Ten malý, u něhož začala tato turistická cesta, byl přírodní památkou vyhlášen v únoru 1977.

Následující trasa vede zpět přes Teletín a po žlutě značené turistické stezce zamíří takřka opačným směrem, přesněji řečeno na jihozápad. Zájmovým objektem se již krátce za vsí stává Teletínský potok.

Jelikož jsme na cestě k padajícím vodám (na Mapách.cz označené přímo coby Teletínské vodopády), je počáteční nenápadná vodní nitka čímsi bezmála zneklidňujícím. Potok má ale naštěstí dvě zdrojnice, druhá z rybníka jižně pod vsí napájí tok o poznání vydatněji.

Takže v místech, kde v minulosti vzniklo několik protipovodňových hrází a kde jsou k vidění kaskády a drobné vodopády (nejvyšší se pyšní výškou dva a půl metru), je vody potěšitelně dost. Alespoň v závěru března tomu tak bylo.

Od vodopádů je to jen pár kroků k soutoku s Třeblovou – a pak dalších přibližně čtyři sta metrů do finále zmíněných potoků. Jejich vody končí ve Štěchovické vodní nádrži.

Další cesta vede vzhůru na vrcholky skal. Vyhlídky na meandrující Vltavu jsou z nich kouzelné. Proto i nesmírně populární.

Asi nejznámější – i podle „návalu“ turistů i v onu březnovou sobotu – je vyhlídka Máj. Rozlehlý „nástupní“ plácek před zubatými skalami ten den navíc krátce zalily sluneční paprsky, takže dojem byl špičkový.

Hluboko v údolí pod námi, v místech bývalých Svatojánských proudů, se meandr Vltavy lomí do tvaru podkovy, od protějšího břehu se až k horizontu vlní oblé vrchy, vše jakoby přichystané k expozici přímo propagačních fotografií.

Krásných vyhlídek po cestě zaznamená návštěvník celou řadu, nejen na Máji. K těm pojmenovaným patří vyhlídky Bednář (jižně od Máje), Mařenka a Myšák (směrem opačným).

Ještě dál na sever – od Máje asi pět kilometrů – se k Vltavě řítí další z potoků, jejichž závěrečný úsek je plný kaskád a vodopádů.

Při volbě cesty ke Krňanskému vodopádu na Krňanském potoce je asi nejsnazší vrátit se od Máje k Teletínu na žlutou stezku; autor těchto řádků zvolil trasu s pomocí neznačených či v balvanitém terénu mizících cest. Vzdálenost tím nijak podstatně nezmenšil, ale o to víc seznal, že i nějakých třicet kilometrů od Prahy nabízí česká krajina místy takřka „divočinu“.

Závěr cesty je orientačně snadný, protože člověk se v každém případě napojí na žlutou ve směru na Třebsín – až nakonec v hlubokém kaňonu narazí na inkriminovaný potok. Podél jeho svižného toku (rovněž docela vodnatého), s jeho několika snadnými překonáními (po docela přátelsky nastavených kamenech a v jednom případě po malé fošince) se po plus minus tři sta metrech zájemce dostane do těsné blízkosti tři metry vysokého vodopádu.

Celkem snadno tu lze padající vodu pozorovat jak při pohledu seshora, tak zdola pod vodopádem. Už naprosto na dohled je Vltava, respektive vodní hladina Štěchovické vodní nádrže.

V přiloženém videu jsou záběry kaskád a vodopádů na Teletínském potoce, pohled z vyhlídky Máj a Krňanský potok včetně vodopádu.