Téměř polovina amerických mužů si myslí, že by v nouzi dokázala přistát s letadlem jako ve filmu

Průměrný americký muž si představuje, že si v takové situaci prostě rozepne bezpečnostní pás, rázně vstane, napochoduje do kokpitu a bez zaváhání bezpečně dosedne na letiště se stovkami vděčných lidí na palubě a následně si vychutná zájem reflektorů. Alespoň tak to vyplývá z veřejného průzkumu, jehož výsledky zveřejnilo CNN.

Zatímco v průzkumu z letošního roku mezi muži a ženami si je jistých svou schopností přistát s osobním letadlem díky radám ze sluchátka 32 procent Američanů, muži si věří daleko více. Celých 46 procent se domnívá, že by to zvládlo, z toho dokonce 20 procent si je zcela jistých. Průzkum se neptal pouze na pohlaví, ale též na věk, region a politické preference a rasu.

K situacím hodným zfilmování, kdy netrénovaný jedinec něco takového zvládne, občasně vskutku dochází. CNN připomíná loňský čin Darrena Harrisona, který úspěšně přistál s dvoumotorovým letadlem na Floridě bez předchozích zkušeností poté, co pilot omdlel. Harrisona doma čekala těhotná manželka. Štěstím v neštěstí tehdy bylo, že pracovník letového provozu byl školeným instruktorem.

V případě dopravního letadla, pod něž spadají i velká osobní letadla, se ale jedná o zcela odlišnou situaci. Ačkoli dnešní piloti tráví většinu času v letadle sledováním systémů autopilota, zda vše funguje, jak má, a asi jen 10 procent doby standardního letu zabere popojíždění, vzlet, přistání a případné řešení problémů, jedná se o extrémně náročných deset procent.

Vzlety a přistání jsou totiž podle CNN prováděny vždy ručně. Pouze u velmi malého procenta letadel lze autopilota využít i v těchto letových fázích a jedná se čistě o výjimky.

Vzlet je náročný zejména kvůli potřebnému zvýšení rychlosti, sledování dráhy a současně věnování pozornosti velkému množství přístrojů. Jakmile je letadlo ve vzduchu, musí pilot zatáhnout podvozek, udržovat přesnou rychlost a směr při stoupání. Přistávání pak má být ještě mnohem náročnější a vyžaduje přesnou kontrolu směru letadla a rychlosti klesání.

Aniž bychom zabíhali do podrobností, vzlet i přistání jsou prostě příliš rychlé a náročné nejen na koncentraci, aby byl netrénovaný člověk schopen je zvládnout. Vyžadují rovněž řadu dovedností, jež trvá roky si osvojit při standardním výcviku.

Cesta k tomu stát se dopravním pilotem je dlouhá. Často začíná rekreační licencí, pokračuje soukromou licencí a následně komerční licencí pro všechny, kteří chtějí létat profesionálně.

Studenti musí ještě před usednutím do letadla zvládnout aerodynamiku, osvojit si letecké právo a letová pravidla, vzdělat se v meteorologii, navigaci, leteckých systémech a plánování letu. Musí také studovat konkrétní letadla, se kterými přijdou do styku.

Po letech zkušeností v malých osobních letadlech se přechází na pomalé učení s těmi dopravními. Pokud tedy člověk nemá osvojené ani základy létání, jeho šance na přistání s takovým letadlem za pomoci instrukcí letového provozu se statisticky blíží nule.

Létání je dovednost a k jejímu osvojení je potřeba trénink. Kdo by si chtěl alespoň částečně vyzkoušet, jaké to je, než se zapíše do potřebných kurzů, určité možnosti nabízí virtuální realita a počítačové simulační hry. Letecké simulátory koneckonců používají nejen letečtí nadšenci, ale ke studiu i budoucí piloti.

A i když se ve virtuálním prostředí či při hře velmi pravděpodobně nenaučíte dost na přistání se skutečným letadlem, získáte alespoň základní představu o náročnosti daného úkolu.