Španělská Aragonie: Okouzlující kout turisty stále opomíjený

Aragonie je považována za kolébku moderního Španělska, protože právě z Aragonského království se vzedmula reconquista, tedy tažení křesťanských panovníků, aby znovu dobyli území Pyrenejského poloostrova zpod muslimské nadvlády. Čtvrté největší - avšak zároveň jedno z nejméně obydlených - ze sedmnácti španělských autonomních společenství se prostírá v severovýchodní části země, kde v oblasti Pyrenejí tvoří hranici s Francií.

Aragonie se dělí na tři provincie: směrem od jihu na sever je to Zaragoza se stejnojmenným hlavním městem, Teruel a Huesca. Do posledně jmenované zamířila v říjnu naše výprava.

Putování podzimní Aragonií začínáme v městečku Sallent de Gállego, které staří Římané založili na soutoku dvou řek a na trase důležité obchodní cesty vedoucí na území dnešní Francie. Sídlo, tak typické pro tento region, s nádherným gotickým kostelem a dokonale zrestaurovanými kamennými domy, leží ve výšce 1300 metrů nad mořem pod horskými štíty, které se tyčí hodně přes 2000 metrů. V zimě jejich svahy pokrývá celkem 143 kilometrů sjezdovek zdejšího lyžařského střediska Formigal.

Sallent de Gállego minete během jedné z tras svaté pouti do Santiaga de Compostela. Cesta do slavného poutního místa se stáčí ke dvěma bunkrům u lesa na severním okraji městečka, které jsou součástí dlouhé řady stejných objektů, jež po vítězství v občanské válce nechal generál Franco postavit podél hranice.

Oficiálně měly sloužit k obraně Španělska před útokem ze země galského kohouta, neoficiálně jejich posádky chytali republikány prchající ze země.

Druhý den míříme do vesnice Broto, za níž se z kolmé skalní stěny k zemi řítí majestátní Cascada de Sorrosal, přes sto metrů vysoký vodopád. Odvážné návštěvníky bez závratí zde dost možná zláká via ferrata, která vede jen pár metrů od vodopádu a pak zamíří do jeskyně s prokopaným tunelem na opačnou stranu skalního masivu, kde trasa pokračuje.

Zdejší lezeckou nabídku doplňuje dětská via ferrata a canyoning. Tyto aktivity bohužel nestíháme a po prohlídce vodopádu pokračujeme do návštěvnického centra národního parku Ordesa. Tam jsou vystaveny mj. velkoplošné fotografie staré asi padesát let a pro porovnání vedle každé z nich stejný snímek ze současnosti. Je zřetelně vidět, jak dramaticky ustupují ledovce, ale jinak se příroda příliš nemění.

Park, jehož nejvyšší bod tvoří vrchol Monte Perdido (3355 m n. m.), je protkaný sítí pěších stezek. My si z nich vybíráme krátkou okružní túru od horské chaty Refugio de Bujaruelo (1330 m n. m.), která stojí na strategickém místě mezi údolími Ordesa, Panticosa a Gavarnie a zároveň na trase poutě do Santiaga.

Procházka přírodním rájem s různými ekosystémy v období, kdy se listnaté stromy barví do pestrobarevných odstínů, je dokonalou pastvou pro oči. Kráčíme po loukách, lesem, podél soutěsek, v dálce vidíme ledovce a obdivujeme krasovou krajinu, která se utvářela tisíce let. Část cesty kopíruje dálkovou horskou túru GR11, jež v délce osm set čtyřicet kilometrů protíná celé Pyreneje od Středozemního moře až k Atlantiku.

Následující den máme na programu zhruba desetikilometrový trek k úchvatné přírodní hříčce - bizarnímu skalnímu oblouku Piedrafita Bosque del Betato poblíž obří vodní nádrže Búbal v údolí Tena. Cesta k oblouku u vrcholu Peňa O Campanal (2392 m n. m.) zpočátku vede po zvlněných pastvinách krajinou, která velmi připomíná Skotsko - chybí jen nějaký středověký hrad.

Čím se dostáváme výše, tím je stezka obtížnější a více kamenitá. Závěrečný zhruba půl kilometr vede po prudkém suťovitém svahu a pak se před námi konečně otevře skalní oblouk, resp. brána. Je asi osm metrů vysoká, zblízka vypadá skutečně impozantně, avšak zároveň křehce.

Obejdeme ji a vyškrábeme se ještě výš do míst, odkud je za dobrého počasí skrz bránu vidět údolí, ale to dnes bohužel zahalila mlha. Někteří odvážlivci lezou až na horní hranu brány a nechávají se tam fotit, ale na tento kousek si v deštivém počasí na vlhké a kluzké skále netroufáme.

Cestou zpět jdeme oklikou kolem jezera Ibón de Piedrafita a pak seběhneme do vesničky Piedrafita de Jaca s miniaturní expozicí o historii čarodějnických procesů v této oblasti. Poobědváme v malé, ale nadmíru příjemné restauraci Refugio Telera a pak přejedeme do sousední vesnice Tramacastilla de Tena na návštěvu mikropivovaru Tensina.

Osm druhů piva, která majitelé - manželé Daniel a Laura - produkují a každému návštěvníkovi ochotně nabídnou na ochutnávce spojené s povídáním o všem možném, je pojmenováno podle blízkých horských vrcholků, například Boira, La Gloriosa nebo Peňa Nevada. Vřele doporučujeme pšeničnou Peňu.

Příjemně naladěni pospícháme na zipline ve vesnici Hoz de Jaca na skalním útesu nad již zmíněnou nádrží Búbal. Kolem vesnice vede několik naučných stezek, o které se starají místní obyvatelé. Každá stezka je pojmenovaná po rodině, která ji udržuje.

Kilometr dlouhá zipline vede přes jihovýchodní cíp vodní plochy. Paralelně vedle sebe jsou nataženy dva kabely, aby mohli sjíždět vždy dva lidé současně a závodit spolu. Adrenalinová jízda či spíše let ve výšce sto dvacet metrů nad hladinou je důstojným zakončením výpravy plné neobyčejných zážitků.

Sever Aragonie v sobě kombinuje alpský půvab Švýcarska se zvlněnou krajinou Toskánska, přesto je až do svého sluncem spáleného jádra nezaměnitelně španělský. Pěší stezky vedou přes louky s divokými květinami, borové lesy a strmé štíty Pyrenejí, které se již na první pohled liší od Alp či Dolomit. Při jízdě po vedlejších silničkách se za každou druhou zatáčkou vynoří vesnice, která působí, jako že se od středověku změnila jen nepatrně.

Bonusem k dramatické krajině jsou překvapivě přiměřené ceny a fantastická gastronomie i vína. Přesto oblast dosud patří mezi nejméně navštěvované regiony Pyrenejského poloostrova. A to je skvělé, protože objevovat takové kraje je čirá radost.