Rok v zahraničí byl pro český pár splněným snem. Po návratu do vlasti došlo i na slzy

Austrálii si Procházková se Smutkou vybrali z několika důvodů. Primárně se chtěli v zahraničí domluvit anglicky a toužili po exotice. Vylučovací metodou zavrhli Kanadu jako příliš chladnou, do USA se jim dvakrát nechtělo a Nový Zéland jim na roční dobrodružství přišel malý.

„Zároveň šlo o naše společné pojítko. Jsme spolu už sedm let a na začátku našeho vztahu jsme si řekli, že až dostuduji, pojedeme do Austrálie. Celou dobu se nás to drželo,“ konstatuje Procházková v podcastu. Z toho důvodu partnery neodradily ani vyšší náklady, které se s nejmenším světadílem pojí. Jednak si postupně šetřili, především ale věděli, že budou na místě pracovat.

„Austrálie je dražší, ale výdělky jsou zároveň odpovídajícím způsobem vyšší, takže se to vyrovná. U nás navíc nešlo o nápad ze dne na den, měli jsme dost času se připravit a odkládali jsme si peníze bokem,“ dodává Smutka.

Za výchozí bod si partneři zvolili Sydney, největší australské město. Nejeli úplně na blind, měli předem zařízené počáteční bydlení, práci hledali až na místě. „Zkoušel jsem hledat práci už z Česka, což se ukázalo jako úplně nereálné. I na místě bylo poměrně náročné něco najít,“ tvrdí Smutka a Procházková doplňuje: „Ještě doma jsme si museli přiznat, že když se nám u protinožců nebude dařit, není ostuda se vrátit. I když by to pro nás byla docela prohra.“

Porodní bolesti v nové zemi ale Češi zdárně ustáli. Po třech týdnech se jim podařilo najít nové, hezčí bydlení a po pracovních karambolech i kýžené pozice. „V Česku se živím jako programátor. Bylo by hezké si to vyzkoušet i v Austrálii, ale nepovedlo se. Nakonec jsem zakotvil na pozici deratizátora,“ usmívá se Smutka s tím, že šlo o velmi zajímavou i zábavnou zkušenost.

Procházková toužila najít něco ve školství, a naopak se chtěla vyhnout práci v gastronomii a uklízení. Nakonec si zkusila obojí, aby posléze spokojeně zakotvila u hlídání dětí. K žádnému nucenému návratu do vlasti se tedy neschylovalo. Obě práce navíc Čechům umožnily proniknout hlouběji do australského prostředí.

„Čtyři měsíce jsem byla u jedné úžasné australské rodiny, kde jsem se starala o dvě holčičky. Vyzvedávala jsem je ze školy, hned na první směně jsem nasedala do cizího auta, řídila vlevo… Podařilo se nám nahlédnout do místních domácností a zjistili jsme, že lidé řeší prakticky ty stejné problémy jako u nás. Nejvíc se zajímají o věci na lokální úrovni, velkým tématem je krize bydlení. Nutno ale podotknout, že většina Australanů žije v rodinných domech, byty ve vysokých budovách jim přijdou ujeté. Města jsou kvůli tomu hrozně roztahaná, mají i menší hustotu osídlení než v Evropě,“ popisuje Procházková.

Půlrok práce dal partnerům dostatečný finanční základ, aby si mohli pořídit auto a splnit si druhou část svého australského snu, tedy objet celý kontinent kolem dokola. „Už v Česku jsme měli nástěnku s nápady, co bychom mohli na místě dělat a vidět. Měli jsme ale stanovené takové ty nejznámější body jako Velký korálový útes, monolit Uluru… Až na místě jsme začali plánovat přímo podle australských zdrojů,“ vzpomíná Procházková.

Cestování autem po Austrálii je podle partnerů v lecčem specifické, protože většinu kontinentu tvoří tzv. outback, tedy řídce osídlené a drsné vnitrozemí, velká města od sebe dělí i tisíce kilometrů. Být trochu zásoben je proto nutnost. „Výjimečně se může stát, že dojedete na benzínku a palivo tam nebude, takže budete muset dva až tři dny počkat na zásobování. Nám se to sice nestalo, ale je to asi největší potenciální problém,“ konstatují Češi.

Ruku v ruce s drsným vnitrozemím jde i izolace a samota. „My si to ale užívali. Je skvělý pocit mít přírodu a zvířátka jen pro sebe,“ tvrdí partneři a vyvracejí často zmiňovaný mýtus, že australská fauna se snaží všechny lidi v jednom kuse zabít.

„Zvířata se vám připomenou sama. V národním parku za Sydney jsem málem šlápla na hada, naštěstí nebyl jedovatý, byl to škrtič. On se přede mnou zvedl, začal syčet a já jsem utíkala pryč. S tím počítat musíte. Po tomhle už jsem měla červenou kontrolku v hlavě a dávala si pozor na všechny klacky,“ směje se Procházková.

Smutka se coby deratizátor zase často potýkal s pavouky z čeledi maloočkovitých, tzv. huntsmany, kteří jsou velcí jako lidská ruka. „Vypadají sice děsivě, ale jsou neškodní. Není to zvířátko, kterého by se člověk musel bát, pokud tedy netrpí arachnofobií, to je pak úplně pochopitelné. Na mobilních toaletách v národních parcích ovšem narazíte na černé vdovy, takže musíte kontrolovat záchodovou mísu. Ale ani tihle pavouci nemají v povaze vás lovit. A pokud nejste alergici, tak pro vás kousnutí není ani smrtelné,“ konstatuje Smutka.

Napříč Austrálií nakonec Češi najeli přes 31 tisíc kilometrů a spatřili mnoho krásných míst. Zpátky do vlasti přiletěli loni začátkem léta a byl to poměrně emotivní návrat.

„První tři měsíce pro mě byly opravdu náročné. Nechtěla jsem se s nikým vidět a s nikým bavit, protože jsem měla pocit, že mi nikdo nebude rozumět. Dosud jsem si ani nedokázala zapsat všechny zážitky do deníku, protože když se na to vrhnu, spouští se mi slzičky a chci zpátky,“ svěřuje se Procházková.

„Pro mě to tak náročné nebylo, ale zároveň vnímám, že rok v Austrálii pro mě byl silný zážitek, který mám stále v živé paměti,“ dodává Smutka. „Nevím, zda mi tahle kapitola vyloženě obrátila život vzhůru nohama, ale doufám, že se do Austrálie někdy vrátím.“

To Procházková tvrdí, že jí roční pobyt u protinožců život v mnohém změnil. „Zjistila jsem, že Austrálie je můj domov, kde jsem se cítila moc dobře. Obrátila mi život vzhůru nohama tím, že na ni pořád myslím,“ uzavřela.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jak složité je naplánovat roční pobyt v Austrálii? Je práce deratizátora dobrodružná? Naladí se člověk u protinožců rychle na plážovou a surfařskou kulturu? Co je nejoblíbenější australskou kratochvílí? S čím je třeba počítat při cestě okolo kontinentu autem? A číhá zvířecí nebezpečí na každém kroku? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru. Tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.