Článek
Na Mallorku jsme přiletěli 14. února, na Valentýna, a protože jsme dorazili pozdě večer, první noc jsme strávili ve spacácích na terase letiště. Ráno jsme se vydali do hlavního města nakoupit zásoby a plynovou kartuši k vařiči. Na cestách rádi fungujeme po svém, vaříme si sami a nejsme závislí na tom, kde se zrovna najíme nebo přespíme. Je to pro nás svobodnější způsob cestování a zároveň ušetříme. V únoru navíc mohou být turistická zázemí zavřená, protože zde není turistická sezóna.
Autobusem jsme se pak přesunuli do Esporles, kde jsme dokoupili poslední drobnosti. Potom už jsme vyrazili do hor, první den nás čekalo vlastně jen dlouhé stoupání z městečka v údolí na horský hřeben. V Esporles jsme nezapomněli ani na vývrtku na víno.
Člověk se po celém dni chůze rád večer zachumlá do spacáku a s výhledem na hvězdnou oblohu si nalije červené španělské víno do silikonového skládacího kelímku, který je nedílnou součástí našich batohů. Tomu tichu a vůním, které příroda nabízí, se žádný hotel nevyrovná. Kelímek pak bude ráno sloužit jako hrníček na čaj.
Zelená krajina a kamenné stezky
Serra de Tramuntana se táhne podél severozápadní části Mallorky a od roku 2011 je zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO. Krajina tu nese stopy dlouhého soužití člověka s přírodou. Staré kamenné cesty lemují kamenné zídky, na svazích se střídají terasy, lesy a otevřené horské úseky.
Právě těmito místy vede GR 221, známá také jako Ruta de Pedra en Sec, tedy Cesta suchých kamenů. Trasa propojuje horskou krajinu s vesnicemi a městečky, do kterých se dá během putování sejít z hor. Tam jsme mohli doplnit vodu, nakoupit něco k jídlu nebo se zastavit na kávu.
Únorová Mallorca nás překvapila svou zelení a rozkvetlými mandloněmi. Přes den bylo většinou příjemně a často jsme šli jen v tričku a legínách. Počasí nám po většinu týdne přálo a pršelo jen minimálně. Jeden večer ale teploty klesly pod nulu. Ráno jsme se probudili se spacáky pokrytými jinovatkou a spánek nebyl úplně kvalitní. Stan jsme s sebou neměli. Spali jsme venku jen na karimatkách a ve spacácích, což je způsob cestování, který nám vyhovuje.
Pro pěší přechod Mallorky bývá nejpříjemnější jaro a podzim. V létě mohou být teploty v horách velmi vysoké, zatímco v zimě je třeba počítat s chladem, deštěm a ve vyšších polohách případně i se sněhem. Kamarád, který šel trasu o rok dříve ve stejném období, zažil v nejvyšších partiích hor pořádnou sněhovou pokrývku. My jsme měli štěstí na mírnější podmínky. Mimo hlavní turistickou sezonu je ale potřeba počítat také s tím, že některé služby a ubytování zpravidla nebývají dostupné.
Městečka téměř bez lidí
Jednou z věcí, které nás na únorové Mallorce bavily, byl klid. Za celý týden jsme nepotkali téměř nikoho dalšího, kdo by šel stejný přechod. Na stezkách jsme tak často měli pocit, jako bychom byli v horách úplně sami.
Cestou jsme procházeli také místy, která jsou v sezoně oblíbenými cíli návštěvníků. Valldemossa na nás v únoru působila ospale a poklidně. Uličky nebyly plné lidí a městečko mělo úplně jinou atmosféru než při naší pozdější návštěvě v květnu, kdy už tu bylo turistů, cyklistů a organizovaných skupin mnohem víc.
Podobně příjemné bylo i malebné městečko Deià, zasazené do svahu. Dostali jsme se k němu po sestupu z horského hřebene a jeho poloha mezi kopci a zelenými svahy byla jedním z dalších hezkých momentů cesty.
Jindy jsme dorazili k Llucu, kde se nachází rozsáhlý klášterní komplex. Večer jsme přespali v malém lesíku poblíž a ráno jsme se přesunuli do areálu, doplnili vodu, něco snědli a chvíli poseděli na slunci, než jsme pokračovali dál. I takové zastávky byly součástí našeho putování. Chvíle, kdy člověk nemusel nikam spěchat a jen tak být.
Mezi Port de Sóller a Sóllerem jsme využili historickou tramvaj, která obě místa spojuje. Po dnech strávených pěšky to byla příjemná změna a zároveň možnost podívat se na krajinu zase z trochu jiné perspektivy.
Přechod Mallorky v kostce
GR 221 je dálková turistická trasa, která vede napříč pohořím Serra de Tramuntana od Port d’Andratx na západě Mallorky až do Port de Pollença na severu ostrova. Hlavní trasa měří zhruba 150 kilometrů a je rozdělena do několika etap.
Nevede přitom jen po horských hřebenech. Střídají se na ní výstupy a sestupy, lesní úseky, staré kamenné stezky i průchody vesnicemi a městečky. Právě spojení horské krajiny s místy, kde se po staletí hospodařilo a žilo, dává trase její osobitý charakter. GR 221 tak není jen cestou přes hory, ale také poznáváním kulturní krajiny Mallorky.
Serra de Tramuntana je převážně vápencové pohoří, jehož svahy jsou rozbrázděné skalami, puklinami a krasovými útvary. Voda se tu často vsakuje do podzemí, takže její dostupnost může být při putování důležitá a je potřeba myslet na doplňování zásob.
Krajinu po staletí formovali také místní obyvatelé, kteří využívali kámen přímo ze svahů. Bez malty a cementu z něj stavěli zídky oddělující pozemky, terasy na pěstování olivovníků i staré horské stezky. Právě tato tradiční technika, označovaná katalánsky jako pedra en sec, dala trase GR 221 její jméno - Cesta suchých kamenů.
Nečekaný parťák na cestu
Druhý den jsme v horách potkali Němce Daniela, který šel trasu sám. Působil trochu ztraceně a na zádech měl obrovský, velmi těžký batoh. Brzy jsme pochopili proč. Po dokončení přechodu chtěl na Mallorce zůstat několik měsíců a najít si sezonní práci. Nesl si proto s sebou prakticky všechny své věci.
Stačí si zabalit batohy a můžete vyrazit na cestu.
V batohu měl i elektrický holicí strojek, což nás pobavilo. Na několikadenním putování, kdy člověk řeší jen vodu, jídlo a to, kde si na noc lehne, se podobná výbava nezdála zrovna praktická.
Dali jsme se do řeči a postupně jsme se spřátelili. Daniel s námi nakonec pokračoval po zbytek cesty až do cíle. Z náhodného setkání v horách tak vzniklo přátelství, které neskončilo posledním společným kilometrem. Dodnes si občas napíšeme.
Týden pěšky a na konci sangria u moře
Po týdnu putování jsme dorazili do Port de Pollença. Přechod jsme oslavili sangrií u moře a pak jsme přespali venku za městečkem. Ráno nás čekal autobus na letiště a cesta zpátky domů.
Z cesty jsme si odvezli vzpomínky na zelenou únorovou krajinu, rozkvetlé mandloně, téměř prázdné horské stezky a nečekané přátelství s Danielem. Právě cestování mimo hlavní sezonu máme rádi. Člověk se vyhne davům, ušetří spoustu peněz a na mnoha místech si může užít klid a pocit, že má krajinu téměř sám pro sebe.
