Článek
Po čtyřech hodinách jízdy jsme byli rádi, že jsme konečně na místě. Cesta ve dvou na jednom skútru, v dešti a ještě navíc se dvěma batohy, které jsme měli sbalené na celou dvouměsíční cestu po Asii, byla únavná. Batohy jsme hodili do jednoduché dřevěné chatičky, kterou jsme si před pár hodinami zarezervovali, a vyrazili k vodě.
A pak jsme ji uviděli. Bílý písek, průzračná voda a palmy. Pláž byla nádherná. A hlavně úplně prázdná. Žádná lehátka, žádný stánek, hudba ani hlasy turistů. Jen moře a my dva. Chvíli jsme jen stáli a koukali. Čekali jsme, že na východě Boholu potkáme méně lidí. Ale že budeme mít takovou pláž sami pro sebe, to jsme opravdu nečekali.
Nakonec jsme na ní strávili celé odpoledne. K vodě jsme se vrátili i večer a zůstali až do tmy. Původně jsme si v pobřežní obci Anda zarezervovali jedinou noc. Po prvním dni ale bylo jasné, že to nebude stačit. A tak jsme se rozhodli zůstat pět dní, o kterých jsme vůbec nevěděli, jak je strávíme.
A přesně to nám vyhovovalo. Neměli jsme seznam míst, která musíme stihnout, ani itinerář. Každý den jsme prostě sedli na skútr, podívali se do mapy a vyrazili na místo, které nás zrovna zaujalo.
Úchvatná zatopená jeskyně
Říkali jsme si, co to asi tak může být. Když jsme tento bod uviděli na mapě, vůbec jsme nevěděli, co od něj čekat. Ale protože jsme neměli žádný plán, vydali jsme se na průzkum.
Úzká cestička mezi palmami působila dost opuštěně. Čím dál jsme jeli, tím méně pravděpodobné bylo, že jedeme správně. Žádný velký vchod, žádná pokladna ani žádné zástupy lidí. Jen několik ručně psaných improvizovaných cedulí a pár místních. Naštěstí se žádná velká turistická atrakce plná lidí nekonala.
Cabagnow Cave Pool je vlastně zatopená jeskyně s nádherně modrou vodou. Její strop se částečně propadl, takže se k ní dá dostat přímo z povrchu. Zaplatili jsme místním pár drobných a mohli jsme se vykoupat. Do vody se dalo skákat, případně slézt po žebříku. Na to, že jsme vlastně vůbec nevěděli, jestli nás něco čeká, to byla vlastně docela příjemná odměna a překvapení.
Na zbytek pobytu jsme se přesunuli do jiné části Andy, kde jsme měli opět vlastní chatičku. Byla malá a hodně skromná, ale na přespání nám úplně stačila. Za noc jsme za oba zaplatili kolem 500 korun. Součástí ubytování byl i bazén, ten jsme ale vůbec nevyužili. Proč taky, když kolem byly takové pláže?
Samozřejmě jsme se zase vydali k moři. Tentokrát jsme ale na pláži nebyli úplně sami. Po písku pobíhali toulaví psi a u vody byly rozeseté rybářské loďky. Ta pláž působila skoro až neskutečně. Tak bílý písek jsme snad ještě neviděli a rybářské loďky na tyrkysové vodě vypadaly, jako by je tam někdo rozmístil podle scénáře, aby celý výjev byl co nejfotogeničtější.
Jenže žádný scénář neexistoval, loďky tam prostě patřily. Bylo vidět, že pláž je přirozenou součástí každodenního života místních – nejen místem ke koupání, ale i pro jejich práci a obživu.
Ne všechno je jako z katalogu
Nejvíc nám ale během pobytu v Andě zůstali v hlavě psi. Řada z nich byla v opravdu špatném stavu, hubení, nemocní a někteří s viditelnými zdravotními problémy. A protože jsme sami velcí milovníci psů a několik jsme jich už zachránili, nebylo pro nás jednoduché se na to jen dívat a jít dál.
Kupovali jsme jim granule a dávali vodu. Jako improvizované misky jsme používali kokosové skořápky a psi se kolem nás vždy okamžitě seběhli. Všichni byli hodní a mazliví. Zároveň nám ale docházelo, jak zanedbatelná je naše pomoc v porovnání s tím, jak velký ten problém musí být.