Úchvatný zážitek za minimum peněz? Vyrazili jsme pěšky přes celý smaragdový ostrov

Přejít Korfu původně vůbec nebylo v plánu. Měli jsme vyrazit do Nepálu na vysokohorské himálajské treky. Jenže geopolitická situace tomu chtěla jinak a naše několikrát posouvané lety byly nakonec úplně zrušeny. Co teď? Vybereme si dostupnější destinaci a přece jen někam vyrazíme. V květnu na Korfu létá z Prahy přímý let, naše zpáteční letenky vyšly na 2300 korun pro jednoho. Odlet za deset dní.

Nic neplánujeme dopředu. Víme jen, že přes Korfu vede značená turistická trasa, a to nám stačí. Pro pěší turistiku je květen navíc ideální měsíc, protože celý ostrov je zelený a rozkvetlý. V letních měsících už je moc velké horko a na podzim je ostrov po létě vyprahlý a probíhá sklizeň oliv. Čeká nás 200 kilometrů během deseti dní, což vychází na přibližně dvacetikilometrové denní etapy. Díky tomu, že spíme pod širákem, se však nemusíme na nic ohlížet. Kam dojdeme, tam si lehneme do spacáků a přespíme.

Letiště je od centra hlavního města vzdálené asi jen dva kilometry chůze. Díky tomu, že létáme jen s příručními batohy, nemusíme čekat na odbavená zavazadla a můžeme hned vyrazit. Přístavní město Kerkyra, rodiště prince Philipa, vévody z Edinburghu a manžela královny Alžběty II., má pozoruhodnou historii. Ostatně stejně jako celý ostrov, který je vzdálen jen dva kilometry od pevniny a řecko-albánské hranice.

Protloukáme se úzkými uličkami a večeříme tradiční řecký gyros v pita chlebu. Vždy si vybíráme podnik, kam chodí místní. To se nejlépe pozná podle toho, že tam není nabídka v angličtině a nikdo vás neláká dovnitř.

Kupujeme zásoby a spát jdeme na malinkou pláž pod hradbami přístavu. Před usnutím si čteme zajímavosti o historii ostrova. Druhý den ráno dojdeme na nádraží a autobusem se přesouváme na jih ostrova, kde začneme náš přechod.

Po celých deset dní nás nepřestane překvapovat rozmanitost přírody na ostrově. Jeden den jdeme zemědělskou krajinou s vinicemi, poté mezi pastvinami, pak zase nekonečnými olivovými háji. Někdy cesta vede přímo po pobřeží, a tak si dáváme pauzu na pláži mezi útesy a koupeme se v moři. Příští den zase stoupáme na nejvyšší vrchol ostrova Pantokrator (906 m n. m.). V dešti přecházíme vápencovou náhorní plošinu. Po cestě potkáváme jednu suchozemskou želvu a několik hadů, musíme si dávat pozor.

Téměř každý den potkáme na trase alespoň jednu vesničku. Můžeme dokoupit zásoby a případně si dát něco dobrého k jídlu a pití. Zástavba na pobřeží je často zamýšlená hlavně pro dovolenkové turisty, a tak mezi hotely potkáváme obchůdky s nafukovacími zvířaty a opalovacími krémy. Ale mimo dosah resortů ve vnitrozemí ostrova procházíme vesničkami zasazenými na svazích, kde se zastavil čas.

Nejvíc nám utkvěla v paměti vesnička, kde byly cestičky mezi domy tak úzké a strmé, že by snad ani nebylo možné dostat se tam autem. Ale Řekové jsou na to zvyklí. Před každou prudkou zatáčkou troubí na znamení, že jedou, aby nedošlo ke srážce. Vozový park v těchto končinách potřeboval vyměnit už tak před dvaceti lety, ale očividně to nikoho netrápí. Máte pocit, že jste se tady vynořili v minulém století.

Místní vždy a všude potěší, když se naučíte pár slov jejich řečí. Když se zajímáte. A tak když vejdete do maličkého obchůdku a baru v jednom s pozdravem kalimera (dobrý den) či jasas (ahoj) a poděkujete efcharisto, místním se hned rozzáří obličej a zajímá je, odkud pocházíte a jak se vám u nich líbí. Na úsměvy Řekové nejsou skoupí.

V obchůdku, který je vyzdoben fotkami příbuzných a obrázky s náboženskou tematikou a slouží také jako bar a kavárna, si objednáme tradiční frappé a nejvyhlášenější řecký likér Metaxu. Ta se tady prodává na váhu. Paní prodavačka nám doporučuje ještě místní sladké pečivo, které chutná jako něco mezi baklavou a skořicovým šnekem s rozinkami.

Sedíme před obchůdkem a nasáváme atmosféru. Každý člověk, který tudy projede, přiveze něco z města. Karton plechovek nebo třeba balík sušenek. Zároveň se zastaví na kus řeči, všichni se tu znají. Dnes bude v televizi finále pěvecké soutěže Eurovision, na což nás všichni upozorňují, hodně to tu sledují.

Před každou takovou cestou se snažím si co nejméně informací zjišťovat dopředu. Chci být překvapená, chci žasnout. Poznávat nepoznané. Chci obdivovat, co příroda a lidé nabízejí, a ne si jen odškrtávat destinace a porovnávat je s fotkami na internetu. Čím méně turistů, tím lépe.

Proto je pro mě nezapomenutelným zážitkem večer se světluškami. Z této příhody nevznikla ani jedna fotografie. To si člověk nenaplánuje, jen potichu žasne. Asi třetí noc jsme si rozložili karimatky a spacáky v olivovém háji. Když se setmělo, začala kolem nás blikat malá světýlka. Nejdřív postupně, nenápadně, ale po chvíli už byla všude, byly jich tisíce. My jsme leželi ve spacácích a ani nedutali, jen jsme pozorovali to neskutečné divadlo. Skoro jako kdyby to snad ani nebylo reálné. Tisíce blikajících světýlek ve tmě všude kolem nás. Nikdy jsme nic takového neviděli a možná už ani neuvidíme, ale ve vzpomínkách to budeme mít dlouho.

Každou noc na Korfu jsme spali v jiném prostředí. Někdy na pláži, jindy v olivovém háji. Když pršelo, našli jsme útočiště pod střechou kostela, abychom přes noc nezmokli. Na spaní pod širákem se mi nejvíc líbí ta svoboda pohybu. Když se večer začne stmívat, vyndáte z batohu spacák a karimatku a zalehnete. Tiše posloucháte zvuky okolí. Ráno si sbalíte batoh a jdete zase dál, vstříc dalším zážitkům. Je to nevysvětlitelná kombinace klidu a svobody s adrenalinem a dobrodružstvím.