Poprvé i podesáté. Ostrov věčného jara vyrazí dech při každé návštěvě

„Ukážu vám jedny z nejhezčích míst na ostrově,“ prohlásí sebevědomě řidič a průvodce Nuno, když naskakujeme do jeho džípu. Posádce našeho vozidla slibuje výhledy na hory i útesy, divoký offroad nebo návštěvu populárních přírodních bazénů na pobřeží v Porto Moniz. Zkrátka takový rychlý exkurz, během kterého zjistíme, co dělá z Madeiry takový turistický tahák.

Moje představa už získala na jasných obrysech, protože jsem na ostrově potřetí a při každé návštěvě jsem měl možnost vidět různá místa a zkusit si i řadu rozličných aktivit. V uličkách hlavního města Funchal, které dostalo jméno po fenyklu, se orientuji už docela dobře, znám místní kavárny i restaurace a zatím nikdy jsem si nenechal ujít procházku podél pobřežní promenády nebo po jedné z hlavních ulic Avenida Arriaga. Ta je společenským centrem města, často na ní hraje živá hudba a jde o jedno z mála míst, kde mi nevadí ani davy lidí.

Funchal ale nyní necháváme za zády a Nuno se s námi řítí za prvními výhledy. V mezičase nás tenhle hovorný Madeiřan zasvěcuje do ostrovního života, vyjmenovává snad všechny plodiny, které tu rostou, přibližuje místní mikroklimata… Právě ta dělají z Madeiry unikát. Počasí se mění mrknutím oka a jeho vývoj velmi závisí na tom, kde se člověk zrovna nachází. Zatímco ve Funchalu jsou teploty i dění na obloze nejstabilnější, v horách je potřeba počítat s jarním aprílovým počasím.

„Touhle cestou jsme jeli v březnu a byl tady sníh. Skoro jsme zapadli,“ přibližuje Nuno, když s džípem opustíme pohodlné asfaltové silnice a vyrazíme na offroad. Auto se na cestě plné kamenů dost houpe a nadskakuje, rozverný řidič schválně vybírá ty nejhorší části, a když zakřičíme, má evidentní radost.

Okolní krajina je ale oslnivá, a tak co chvíli zastavujeme, abychom si mohli scenérii v klidu prohlédnout. „Odsud vidíte tři nejvyšší vrcholy ostrova: Pico Ruivo s 1862 metry, Pico das Torres a Pico do Arieiro,“ vyjmenovává Nuno a ukazuje do dáli na tři zubaté hory. Mezi Pico Ruivo a Pico do Arieiro vede nejpopulárnější madeirská hřebenovka, letos na jaře se otevřela po několikaleté rekonstrukci, před pár lety ji totiž poničil požár.

„Výhledy jsou tam opravdu úžasné, takové nikde jinde na ostrově neuvidíte. Ale osobně bych stezku nedoporučil, protože na ni chodí opravdu hodně lidí. Sám jsem ji šel coby průvodce nesčetněkrát a člověk se musí neustále někomu vyhýbat. Je to vyčerpávající,“ konstatuje Nuno s tím, že je naštěstí na Madeiře spousta skvělých alternativ.

Široký výběr možností oceníme o pár dní později, když máme naplánovaný trek podél levády. Tyto zavlažovací kanály jsou pro Madeiru erbovní, vodu rozvádějí z hor po celém ostrově, což je potřeba zejména na sušším jihu. Síť levád dosahuje až 3000 kilometrů, ze servisních chodníčků se postupem času staly svébytné turistické stezky. Jednou z nejpopulárnějších jsou trasy Levada das 25 Fontes nebo Levada do Rei.

My tentokrát musíme procházku v horách oželet. „Opravdu hustě tam prší, cesta by byla hodně bahnitá a popravdě na to nemáte úplně vybavení,“ nebere si servítky průvodce Ben. Vzápětí ale přispěchá s alternativou. „Pokud souhlasíte, vyrazíme na pobřeží na Ponta de São Lourenço. Tam to zatím vypadá na stabilní počasí.“

Nejvýchodnější cíp Madeiry je absolutním zosobněním dramatičnosti. Cesta vede po rozeklaných útesech, a jelikož jde o úzkou šíji, z obou stran ji obklopuje oceán bouřlivě pleskající o skaliska. A jak tu fouká!

Začátek zhruba sedmikilometrové okružní trasy je klidný, zelené kopečky mi připomínají Skotsko. Jakmile se ale přiblížíme k nejužšímu bodu stezky, vítr nás začne doslova bičovat. Bere s sebou slanou vodu z oceánu, zdvihá písek a štěrk, který mě štípe do tváří, přidržovat se plůtku podél cesty je nutnost. Dvě starší dámy naproti mně si musí sednout, aby je vichr neodvál, sám mám co dělat, abych zůstal stát rovně. „Tohle je Madeira,“ říká s úsměvem Ben, když si prohlíží naši promáčenou skupinku.

Na konci stezky nás čeká bufet, spokojeně se schováváme před deštěm pod stříškou a objednáváme si horké nápoje. Zatímco ve Funchalu jsme svršky kvůli vedru odhazovali, tady by se nám jich naopak hodilo víc. Cesta zpátky k autu je totiž obdobně dramatická a kdykoli se snažím něco vyfotit, svírám telefon v prstech opravdu křečovitě, abych ho kvůli větru neupustil.

Turistika táhne na Madeiru zdaleka nejvíc návštěvníků. Výběr tras je totiž opravdu pestrý. Stezky jsou v horách, podél levád, u oceánu… A pro velký zájem jsou zpoplatněné. Vstup na standardní traily vyjde na 4,50 eura (zhruba 108 korun), nejznámější hřebenovka na Pico Ruivo stojí 10,50 eura (asi 254 korun). Za výhledy ale stojí každý cent.

Nejen chozením je ale turista živ. Na Madeiře lze podniknout také adrenalinové aktivity, jako jsou coasteering, kdy se leze po útesech a pak se skáče do moře, anebo canyoning. To je obdoba, akorát se odehrává v říčních kaňonech. Slaňují se vodopády, jezdí se po jezech jako na skluzavce, skáče se do jezírek, jejichž nízká teplota člověku vyrazí dech i v neoprenu. Možnosti jsou takřka nekonečné.

„Madeira je vhodná úplně pro každého,“ konstatuje delegátka cestovní kanceláře Čedok Magdaléna Duchková, která na ostrově čtvrtým rokem žije. „Díky své rozmanitosti si zde každý najde něco, ať už jsou to hory, turistika, jedinečná příroda, ale i bohatá kultura plná tradic a místních festivalů,“ říká.

Po vyzkoušení canyoningu s charismatickým průvodcem Pedrem musím konstatovat, že já osobně zůstanu příště raději u toho chození. Když poprvé skočím do říčky, která má teplotu asi sedm stupňů, prožiji bezmála šok. „Teď už to bude jen lepší,“ tvrdí šibalsky Pedro, ale nějak mu ta slova nevěřím.

V následující hodině se brodím ve vodě, sjíždím po zadku jezy, zlatým hřebem, tedy minimálně podle průvodce, je slaňování asi 20 metrů vysokého vodopádu. Když jsem skoro dole, volají na mě Pedrovi asistenti, ať se pustím lana. Zase skončím v ledovém jezírku, sotva popadám dech a samým překvapením skoro zapomenu plavat, a tak prostor kolem vodopádu opouštím nemotorně „na čubičku“.

Když jsem zase v bezpečí a v suchu, je mi o poznání lépe. A z adrenalinových aktivit mě mnohem více potěší jízda na tradičních proutěných saních. Místní je v minulosti využívali, aby si ukrátili cestu z městečka Monte do Funchalu, dnes jde o jednu z nejvyhledávanějších atrakcí na ostrově. Dlouhá řada zájemců je toho dostatečným důkazem.

I samotný Funchal je nakonec svébytnou destinací, kde se turisté rozhodně nemusí nudit. Na Madeiře se po celý rok koná řada akcí, v minulosti jsem tu zažil třeba karneval nebo vinobraní, letos na jaře jsem jen těsně minul populární květinový festival.

„Každý festival má své kouzlo. Jestli něco místní umí, tak je to slavit a užít si to naplno. Mezi moje favority patří spíše menší festivaly s bohatou tradicí. Líbí se mi, že oslavují například i úrodu. V květnu zde můžete zažít festival cibule v Caniçalu, v červnu pak festival banánů v Madalena do Mar, na přelomu října a listopadu je to zase festival kaštanů v Curral das Freiras,“ vyjmenovává Duchková.

Ani vinobraní, které připadá na září, ale není špatným obdobím k návštěvě. Víno je navíc pro Madeiru velmi důležité, zejména to stejnojmenné fortifikované, které by šlo laicky připodobnit k portskému. Má ovšem jednu zvláštnost: nezraje v chladných sklepích, ale naopak na horkých půdách. To mu zaručuje typický chuťový profil.

O madeiře se navíc říká, že je nejzcestovalejším vínem světa. A dokonce si s ním při vyhlášení nezávislosti USA připíjeli otcové zakladatelé.

Je toho opravdu hodně, čím si ostrov věčného jara dokáže získat přízeň turistů. A jestli jde o první návštěvu, třetí nebo desátou, je jedno. „Madeira je krásná celoročně, ale nejstabilnější počasí je mezi červnem a zářím. I tak vás může překvapit zima a déšť,“ konstatuje Duchková.

Takové překvapení se dá ale na tak překrásném ostrově snést, pomyslím si, když u pobřeží pozoruji západ slunce. Tak zase příště, Madeiro. Jsem zvědav, čím mě dostaneš tentokrát.