Článek
Do přírody to Schlitzovou vždy táhlo, zároveň hledala po odchodu z vlastní firmy dobře placenou práci. Norsko, které předtím navštívila jen krátce, bylo prý automatická volba. Namísto stovek životopisů se však Češka rozhodla poslat jen jediný.
„Náhodou na mě vyskočil inzerát, v němž hledali mushera, tedy průvodce na psím spřežení. Znělo to dobře, tak jsem si řekla, že to zkusím. Udělala jsem ale chybu, které tedy nelituji, že jsem se nepodívala do mapy,“ vysvětluje Schlitzová v podcastu, jak se ocitla právě v třítisícovém městečku Kirkenes. „Občas pošlete 500 nebo 600 mailů a stejně vám neodpoví. Já poslala jenom jeden a za 14 dní mi volali, ať přijedu,“ dodává.
Sledujte podcast Slepá mapa také na Instagramu, ať vám neutečou další zajímavé informace o chystaných dílech, kvízy či bonusový obsah.
Při telefonátu s novým nadřízeným se Schlitzová dozvěděla, že místo jízdy na psím spřežení bude dělat průvodkyni na takzvaném king crab safari. „Nejdřív jsem nevěděla, co to je, tak mi vysvětlil, že budu vozit turisty na kraby, které budeme lovit a následně připravovat a jíst. Asi na dvě vteřiny jsem se nad tím zamyslela a odkývala to. Už jsem kdysi dělala zahradníka v arizonské poušti, tak proč nedělat další divnou věc?“ směje se Češka.
Zároveň připouští, že chtěla podvědomě prchnout z vlasti, někde se zašít a nabrat nový dech. „Když nad tím tak přemýšlím, tak já i v Česku každý víkend utíkala do přírody. Teď jsem jen utekla na delší dobu, možná jsem se jela najít,“ tvrdí vystudovaná zahradní architektka, která kromě práce v arizonské poušti strávila nějakou dobu i na Havaji. „Já mám ráda teplo i zimu,“ dodává k výběru studeného Norska.
V Česku dořešila Schlitzová nezbytné administrativní věci, záhy na to si sbalila věci do dodávky a vyrazila vstříc severní Evropě. To se psal konec roku 2024. „Přišlo mi jako výzva vzít si takhle v prosinci dodávku a vyrazit sama 400 kilometrů za polární kruh, de facto bez peněz. Vůbec nikoho tam neznáte, nevíte, co můžete čekat. Risk se ale vyplatil a mně se v Kirkenesu strašně zalíbilo a teď se tam chci už definitivně přestěhovat,“ konstatuje.
Na klid si rychle zvykla
Příjezd do míst, kde byla uplynulou zimu průměrná teplota minus 25 stupňů Celsia, prožívala Schlitzová silně. Už jen kvůli polární noci. „Upřímně jsem toho ale moc neviděla, protože jsem dorazila někdy v pět večer a byla tma,“ směje se.
„Další ráno se mi stala taková věc. Bydlím vlastně 500 metrů od ruské hranice, a tak mi telefon chytil ruský čas, který je v zimě oproti norskému o dvě hodiny napřed. Takže mi zazvonil budík, já šla do práce a divila se, jaké je všude na ulicích ticho,“ vzpomíná.
Až do 20. ledna, kdy za polárním kruhem končí polární noc, prý Schlitzová ze svého nového bydliště moc neviděla. „Byla jsem vlastně pořád v práci, a když jsem někam přejížděla, tak byla tma nebo šero. Bála jsem se, jak to zvládnu, ale i u nás v Česku vlastně často odcházíte do práce za tmy a vracíte se také za tmy. Na severu ovšem dělá nebe neuvěřitelnou show; to jsou buď červánky, anebo polární záře, což vám tu tmu vynahradí.“
Okolí Kirkenes si Schlitzová rychle zamilovala, přestože to podle ní není typické Norsko s horskými štíty, jak si lidé obvykle představují. Tamní krajinu přirovná ke Krkonoším. „Jsou to takové zaoblené kopečky.“
Na Češku měl blahodárné účinky i přechod na pomalejší venkovské tempo. „Teď, když přijedu do Prahy, tak mi vadí, jak všichni pořád někam spěchají,“ tvrdí rodilá Pražanka. „Zjistila jsem, že mi klid vyhovuje a ruch velkoměsta mi už nic neříká.“
Do mezinárodního prostředí navíc Češka dobře zapadla, její kolegové prý pocházejí z různých koutů Evropy, včetně Španělska či Chorvatska. A také místní Norové jsou velcí pohodáři. „Oni umějí jednu výbornou věc: vážit si volného času. Na ten jim prostě nikdo nesmí sáhnout. A když už vás šéf opravdu potřebuje, tak vás hezky požádá a náležitě ocení. A pokud přesto nemůžete, nikdo se nezlobí,“ popisuje odlišnou pracovní kulturu.
Přestože se chce Češka v Kirkenes usadit, připouští, že ji to táhne i dál na sever. „Minimálně na Špicberky se chci alespoň podívat. Dokud člověk nemá rodinu a zapuštěné kořeny, tak vás nikde nic úplně nedrží. Práci můžete vždycky změnit. Já to mám stále částečně otevřené,“ tvrdí.
Co člověka překvapí 400 kilometrů za severním polárním kruhem? Jak vypadá práce průvodce při lovu obřích krabů kamčatských? Naučí se člověk na dálném severu nikam nespěchat? Je střídání polárního dne a noci náročné na psychiku? Jak Norové z třítisícového městečka přijímají cizince? A ovlivňuje běžný život blízkost ruské hranice? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru. Tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.
Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.
Podcast Slepá mapa pravidelně přináší rozhovory o blízkých i vzdálených koutech naší planety, exotických kulturách, lokálních pamětihodnostech a jedinečných cestovatelských zážitcích. Pusťte si Slepou mapu třeba na Podcasty.cz, Spotify nebo na Apple Podcasts.
Poslechněte si i naše další podcasty:
