Článek
Psal se rok 2018, když jsem se poprvé vydal směr Finsko. Nebyl jsem zdaleka první ani poslední, kdo opustil kancelářskou práci, aby hledal štěstí jinde ve světě. Do země tisíců jezer jsem vyrazil s naivitou sobě vlastní, abych se bez větších zkušeností stal arktickým průvodcem v tamní nejsevernější, největší a nejřidčeji obydlené provincii - Laponsku.
Mělo jít o sezónní zážitek a zkušenost, kterou jsem v budoucnu neplánoval opakovat. Letos jsem ve Finsku už šestou sezónu. Proč jsem si zamiloval relativně izolované místo, kde v zimě teploty klesají i pod minus 30 stupňů Celsia? Jde o kombinaci několika faktorů – lepší finanční ohodnocení než v Česku, panenská krajina a klid s tím spojený, a především kolegové, kteří se rok od roku stejně jako já vracejí a s nimiž jsem za ty roky navázal pouto blížící se tomu rodinnému.
Čím častěji ale na sever jezdím, tím častěji si rovněž pokládám otázku, zda je pouhou náhodou, že jsem našel životní štěstí právě ve Finsku - zemi, jež byla v posledních devíti letech v rámci publikace World Happiness Report už devětkrát vyhlášena tou nejšťastnější na světě.
Jasně, jde o žebříček, jakých se na světě každoročně sestavují desítky. Přesto mi připadá přinejmenším pozoruhodné, že v něm opakovaně vítězí jedna jediná země. Co tedy dělá Finy a další lidi, kteří ve Finsku žijí, šťastnými? Pokusím se o krátký rozbor faktorů, jež World Happiness Report zohledňuje, a doplním jej o vlastní zkušenosti ze života na severu.
V kontaktu s přírodou
Čisté prostředí a bezprostřední kontakt s přírodou patří mezi nejčastěji zmiňované faktory finského štěstí. Země je pokrytá lesy z více než sedmdesáti procent a jezera tu nejsou romantickou kulisou, ale běžnou součástí života – ve Finsku jich koneckonců najdete na 188 tisíc, což činí dalších 10 procent země.
Finská příroda je nádherná.
Neřekl bych, že by Češi měli k přírodě slabší vztah. Naopak. Turistika, hory, vandry, houbaření i chalupaření jsou u nás silnou tradicí. Rozdíl však vnímám v míře každodennosti. Ve Finsku je příroda přítomná téměř všude, i ve městech začíná les pár minut chůze od domu. A nikdo se nediví, když kolega po práci zmizí na běžky, do sauny u jezera nebo na ryby.
Velkou roli hraje rovněž zákon s názvem Everyman’s Right (jokamiehenoikeus), který umožňuje volný pohyb krajinou bez ohledu na vlastnictví půdy. To vytváří pocit, že příroda skutečně patří všem. Možná právě tato dostupnost přírody je hlavním důvodem, že si k ní člověk vytvoří hlubší, klidnější vztah. Neslouží mu jako prostředek úniku z reality, naopak se cítí být její přirozenou součástí.
Je libo přespat v divočině?
Specifickým fenoménem, který tento vztah k přírodě ještě posiluje, jsou takzvané wilderness huts – jednoduché dřevěné chatky rozeseté po celé zemi, zejména v Laponsku. Člověk v nich může zdarma přespat, usušit oblečení nebo si uvařit na kamnech. Bez recepce, bez rezervace, bez kontroly. Fungují na důvěře a nepsaném pravidle, že po sobě zanecháte místo v lepším stavu, než v jakém jste jej našli.
Právě tato infrastruktura dělá z finské divočiny prostor dostupný i těm, kteří nejsou zkušenými dobrodruhy. Nemusíte nést stan ani plánovat dokonalou logistiku. Víte, že po několika kilometrech narazíte na přístřeší a suché dřevo. A třeba i na dalšího poutníka, který vám nabídne čaj.
Wilderness hut nedaleko Halti, nejvyššího vrcholu Finska.
Českým ekvivalentem mohou být nouzové noclehárny či turistické útulny v horách, které však většinou slouží jen jako krizové útočiště. Často v nich není zdroj tepla, dřevo ani vybavení k vaření. Nocleh je zde tolerován, nikoli přímo vítán. Rozdíl tedy není jen v infrastruktuře, ale především v mentalitě. Finská chata předpokládá, že příchozí je součástí systému. Zatímco Fin po sobě nechá suché třísky pro dalšího trampa, Čech často řeší, zda je nocleh vůbec povolený.
Možná je to dáno prostupností krajiny, historií trampingu nebo jiným právním rámcem. Možná i zkušeností se zneužíváním veřejného prostoru. Finské wilderness huts každopádně vytvářejí pocit, že divočina je otevřená a sdílená. Česká příroda je krásná, nocování v ní je však spíše osobní výpravou než součástí státem podporované infrastruktury založené na důvěře.